Colorado - den druhý (ne.) - pokr.

Teď je 17h a já usedám k notebooku v motelu LittleTree Inn v Granby. Síť tu není, takže zbytek zprávy za dnešní den se objeví online až později. Bolí mě nohy, ačkoliv jsme toho dnes moc pěšky nenachodili, hlava mě trochu bolí, ještě jsem se asi neaklimatizoval na vyšší nadmořskou výšku (náš motel je ve výšce 2400 m, ale nedá se říct, že by byl v horách), a kůže na tváři a předloktích mě začíná pálit ze Slunce. Před pár měsíci, když jsem se dozvěděl, že má další zahraniční cesta nepovede k moři, byl jsem zklamán. Ale teď už rozhodně nelituju. Ocitli jsme se, jak by řekl jeden americký kolega, "in the center of nowhere". Na americkém venkově. Kromě hučící silnice za oknem by mohl být stejně tak rok 1907. Nekonečné travnaté plochy, hory na obzoru, nízké baráčky ze dřeva.



Granby

Ale zas trochu popořádku. Ráno jsme zašli na snídani do McDonalds. Stejně jako včera jsem si dal medium coffee, a stejně jako včera, a stejně jako ostatní nápoje nebo sendviče v ostatních fastfoodech, je tak velká, že tak velké nejsou ani největší kávy u nás. Člověk si na to zvyká jen pomalu.

Na benzince jsme si koupili automapu Colorada, ale nedá se podle ní jet o moc snáz než podle map, co jsem si vytiskl z Google Maps. Několikrát jsme cestou minuli správnou odbočku. Ale alespoň jsem díky mapám brzy věděl, kde jsme. Jen to bylo tam, kde jsme nechtěli být. Ale vždy se to dalo nějak objet. Díky jedné takové zajížďce jsme nezamířili z Longmontu přímo do Lyons, ale vzali to nechtěně přes Boulder. Ale nebyla to zbytečná zajížďka - máme tak možnost na delší trase sledovat předhůří Rocky Mountains. Připomíná mi to Dalmácii (asi už vím, proč se Vinetou točil právě tam), jen je to mnohem, mnohem větší (jako to kafe).












Předhůří Rocky Mountains. Nadm. výška 1700 m.

Přijíždíme konečně do Lyons a pokračujeme do Estes Park. Tam trochu kličkujeme sem a tam, než jsme našli benzinku. Včera v půjčovně jsme auto vyfasovali s poloviční nádrží, a není jisté, že to přes hory zvládne. Petr ani neví, jaký benzín se do toho lije, tak se musí jít zeptat. Já jdu zatím přes ulici naproti do Visitor centra pro nějaké mapy. Příjemný amík mi dokonce doporučil místo k návštěvě, které jsme původně ani neměli v plánu.




Estes Park. Vjíždíme do Rocky Mountain National Park

A tak kousek za Estes Parkem zahýbáme směrem k Bear Lake - poměrně rychle jsme vystoupali do výšky téměř 3000 m a je to znát. Od Bear Lake si děláme pěší procházku k dalším jezerům.








Bear Lake




Dream Lake











Vrátili jsme se na Trail Ridge Road - silnici, která vede přes celý park na západ, a s mnohými zastávkami a vycházkami se postupně dostáváme do výšky 3700 m. Po kratší procházce v této výšce už oddechujeme jako po nějakém sprintu. Reakce jsou trochu zpomalené, věci, které mám normálně u zautomatizované, např. zapisování údajů o poloze a azimutu k fotkám, si nějak pletu.






Odpoledne se ale rychle kazí počasí. Několikrát jsme dostali poměrně intezivní sprchu. Déšť, a hlavně nastupující únava způsobují, že zastávky děláme méně a méně, a ke konci už jen uháníme po klesající silnici dolů do Granby.








Klesáme do Granby

Par postrehu

Zdravim vsechny z Colorada. Vcera odpoledne jsme dorazili do Steamboat Springs. Bohuzel je to tak luxusni hotel, ze rychle pripojeni k internetu tu stoji 10 dolaru na den, a do toho nehodlam investovat. Zdarma je jen pomale a casove omezene pripojeni, takze obrazky zatim nebudou, jen rychla zprava pres email.
Scenerie, ktere jsme zhledli cestou z Denveru za posledni dva dny, se nejspis nedaji dobre vystihnout ani pomoci fotek, natoz slovne. Uz dva dny jsme nesestoupili nize nez 2000 m nad morem, ale neni to moc znat (krome ridciho vzduchu, hrozne chuti kafe :-) a paliciho slunce), zrejme je to tim, ze jsme o 10 stupnu jizneji nez doma. Colorado je neuveritelne rozlehla zeme a osidleni v oblastech, kterymi jsme projizdeli je velice ridke. Misty je jedinou znamkou civilizace kvalitni a siroka silnice, a clovek si pri pohledu do nekonecnych stepi predstavi snadno pasouci se stada bizonu (ktere uz tu ovsem nejsou) a kocujici indiany (ti uz tu taky nejsou, ale rada lidi, ktere jsme potkali, ma typicky indianske rysy).
Lide jsou tu strasne sympaticti, ale zrejme je to tim, ze jsme de facto na venkove. Az na par vyjimek je jim i docela dobre rozumet.
Vcera vecer jsme behem uvodni recepce k workshopu mohli z verandy pozorovat peknou show, kterou se nam nepodarilo videt ani v Upici - preletavajici ISS a zhruba 20 stupnu za ni, po stejne draze, jiz odpojeny raketoplan Endeavour.
Na zaver bych mohl mozna zminit posledni vec, ktera me tu zaujala - a to jsou zenske :-). Prakticky kazdy den tu clovek potka, at uz na ulici, v hotelu, nebo supermarketu, holky, ktere jako by z oka vypadli vsem tem idolum, ktere zna clovek z bulvaru a z filmu. Tim nechci rict, ze by se stejnym zpusobem licily, oblekaly, nebo cesaly, ale proste tak vypadaji postavou a v obliceji. Amerika se podobnymi typy ocividne jen hemzi, a z onech idolu jsou idoly nikoliv proto, jak vypadaji, ale proste protoze jsou slavne.

Colorado - den druhý

Dnes jsme vstali už ve 4 ráno, ještě jsme si nezvykli na časový posun a nemůžeme dospat. Přestože jsme ve výšce necelých 1500 m (to asi celá tahle prérie), ráno tu bylo 27 stupňů i při otevřeném oknu. Venku už se pomaličku rozednívá (je 5:45 místního času), tak jen čekáme až bude lépe vidět, a vyrazíme.

Omlouvám se všem, hlavně Veronice :-), za spoustu gramatických chyb a překlepů, které tu teď asi ještě pár dnů budou, ale fakt nemám čas ani sílu to po sobě moc číst.

Colorado - den první

V sobotu ve 4:35 mám sraz s Pavlem Suchanem u cihlové brány AsÚ v Ondřejově, veze mě a Petra Pravce do Prahy na letiště.

Z Prahy do Mnichova (odlet v 7:05) letíme malým, asi 40ti-místným turbovrtulovým ATR. Sedím u pravého okna, hned pod křídlem, takže u motoru. Je to italská společnost, s Lufthansou jen spolupracují, i letušky jsou osmahlé italky a zdraví nás jen italsky.








Turbovrtulové ATR



Nad Mnichovem chvíli kroužíme - dole je hustá mlha a hustý provoz. V mlze taky přistáváme, dráha se vynořila až těsně před přistáním. Z Mnichova letíme Airbusem A-300. Oproti B747 je v něm na první zdání více místa, ale nakonec je to jen zdání. Tři řady sedadel (2x4x2), a narozdíl od 747 nemáme každý svou osobní obrazovku. A-300 nemá taky takový odpich, start byl poměrně plynulý. Od dráhy se odlepujeme v 10:00. Ačkoliv už v Praze při vybavování letenek říkal Petr Pravec, že chceme místa vedle sebe, dostali jsme je o několik řad za sebou. Sedím uprostřed prostředního sloupce sedadel, po pravé ruce hezká mladá slečna, po levé trochu obtloustlý američan.





Airbus do Denveru




To nejlepší z Islandu - skrz asi 10cm okénko únikového východu



Z Mnichova letíme nejdřív téměř přímo na sever, teprve před Hamburkem zahýbáme pomalu na severozápad a okolo 11h vlétáme nad Severní moře, ve výšce 10363 m a rychlosti 850 km/h. Novinka na palubě, se kterou jsem se dosud nesetkal - látkové ubrousky napuštěné horkou vodou s deodorantem, které letušky vytahují z boxu a podávají pinzetou. Okolo 12h (SELČ) míjíme Shetlandy a míříme na Island. Ten začínáme přelétat okolo 13h SELČ. Z malinkého okénka v únikovém poklopu se snažím dělat nějaké fotky, ale asi z toho nic nebude. Tou dobou nám taky rozdali formuláře pro imigrační úřady. Hned první řádky jsem zvoral, tak si musím zajít pro nový. Vyplňování formulářů (a taky konzumace jakéhokoliv jídla nebo ťukání do notebooku v tak malém prostoru, co tu je, se dá přirovnat tak možná jen k převlékání skafandrů v lunárním modulu.

Ve 14h mě přemohl spánek. Probudil jsem se za půl hodiny - přelétáváme jižní cíp Grónska. Šel jsem se projít do uličky a podívat se z okének na dveřích, ale na obou stranách vidím jen oslnivé bílo. Nedá se ani poznat, jestli jsou to mraky nebo ledovec, asi obojí. Jsme zhruba v púli cesty. Taky jsme trochu zrychlili - na téměř 900 km/h. Když jsme se pak přiblížili k západnímu pobřeží (Grónska), kousek jižně od Godthaabu, začalo se ale venku asi něco dít - celá pravá strana letadla vzrušeně kouká z oken a fotí. Nechce se mi ale stále vyrušovat svého souseda, který se netváří moc nadšeně, když musí vstávat abych mohl ven. Čtu si Nansena, už se tu nějak nudím. Moc dlouho mi to ale nevydrželo, tak trochu pospávám. V televizi dávají nějaký stupidní film. Když jsem v 16:30 opět vytáhl knížku, že si budu číst, všiml jsem si zvláštní věci - obě desky obálky byly úplně zkroucené směrem ven. Přičítám to extrémně suchému vzduchu v kabině, ale jistý si tím nejsem. Blížíme se k Hudsonovu zálivu. Rychlost stoupá na 925 km/h a výška k 11000 m.

Po 18h (Ontario) se konečně začíná roznášet druhé jídlo. Jednak už mám docela hlad (minulé jídlo bylo před 7 hodinami, navíc mám ještě z Úpice nastartovaný metabolismus), taky mám už na něj chuť, a hlavně se začínám kousat nudou a jídlo je příjemné rozptýlení. Slečna po pravici si tentokrát dala jídlo taky, takže se volný prostor pro ruce ještě zmenšil a připomíná to spíš polní mikooperaci. Aby toho nebylo málo, vlétli jsme do nejsilnějších turbulencí od začátku letu (i když musím tento let, po zkušenostech z letu do a z Brazílie, hodnotit jako velmi klidný). Přistáváme ve 20:15 SELČ, což je 12:15 místního. Přistání bylo ale trochu divoké - několik tak hlubokých propadů, že pasažéři z toho povykovali. Na letišti celkem hladce procházíme imigrační kontrolou, a půl hodiny čekáme, než pro nás přijede mikrobus od firmy, u níž si půjčujeme auto. Před letištěm je na padnutí dusnem. Mikrobus nás odvezl do sídla firmy, asi 5km od letiště. Tam čekáme další frontu, než na nás přijde řada. Auto je rezerovováno online dopředu, ale stejně je to strašná anabáze a papírování. Nakonec neměli auto středního výkonu, tak jsme dostali o třídu lepší - docela slušný bourák. No a pak už nasedáme a jedeme do Longmontu. Ujal jsem se funkce navigátora. Zpočátku mi dělá problémy přeorientovat se na americký systém. Minimum symbolů a maximum textů.


Letiště v Denveru v podobě indiánského campu




Typické "sídliště" v okolí Denveru




Náš bourák



Denver je město ve vyprahlé prérii. Kam až oko dohlédne, vyjma Rocky Mountains, které se tyčí na obzoru, táhne se do dálky rovná pláň, kde neroste nic kromě suché trávy. V Longmontu se ubytováváme v hotelu DAYS INN, a o 8h delší den už snad pomalu končí. Funguje tu wireless síť...


Hotýlek v Longomntu




Rocky Mountains na obzoru - to nás čeká zítra



Teď je tu 18:45, doma 2:45 ráno, a já jdu spát.

Colorado

Pro zájemce jsem připravil trochu podrobnější plán své letošní cesty do Colorada.

Časový posun: SELČ - Colorado = 8h



Mapa na Google Maps

Sobota 18.8.
Odlet v 07:05 z Prahy do Mnichova - přílet v 08:10, ATR42-500
Odlet v 09:20 z Mnichova do Denveru - přílet ve 12:05 místního času = 20:05 SELČ, délka letu 10h 45min. Airbus A340-300.

Cesta vypůjčeným autem do Longmontu, nocleh v hotelu Days Inn.

Neděle 19.8.
Cesta autem do Rocky Mountains National Park, kde strávíme celý den. Večer příjezd do Granby, nocleh v hotelu Littletree Inn.

Pondělí 20.8.
Cesta autem do Steamboat Springs, ubytování v Sheraton Steamboat Springs Resort and Conference Center.

Úterý 21.8. - Čtvrtek 23.8.
First Workshop on Binaries in the Solar System

Čtvrtek 23.8.
Odpoledne cesta autem do Parachute, nocleh v motelu Super 8 Motel.

Pátek 24.8.
Cesta autem do národního parku Dinosaur National Monument, večer návrat zpět do stejného motelu v Parachute.

Sobota 25.8.
Cesta autem do Denveru.
Odlet z Denveru v 17:25 (= neděle 01:25 SELČ) do Frankfurtu - přílet v neděli v 11:00, délka letu 9h 35min. Airbus A340-600.

Neděle 26.8.
Odlet z Frankfurtu ve 12:05 do Prahy, přílet ve 13:05. Airbus A321.

Noční expedice Úpice - Sněžka

Každý rok pořádáme během volné neděle uprostřed Astronomické expedice v Úpici výlet do okolí. Loni jsme v několika lidech podnikli výstup na Sněžku, kde jsme brzy ráno zastihli východ Slunce, a poté se vrátili zpět. Letos to mělo proběhnout zhruba stejně, ale dopadlo to docela jinak.

Dá se říci, že za zrodem této megalomanské akce stáli tři lidé: "Klára", která to vymyslela, já, který jsem na to kývl a ujal se organizace, a Bezďa, který navrhl konkrétní trasu. Dále je třeba jmenovat Marušku, která vedla vzhůru SC team, a Martina, který shromáždil a v pořádku dovedl dolů roztroušenou skupinu "vzbouřenců".

Když jsem pár dnů před víkendem vyhlásil, že pořádáme noční výstup na Sněžku, přihlásilo se asi 30 lidí. Řada z nich ale měla zájem spíše o "klasickou" variantu - cestu autobusem do Pece pod Sněžkou, večerní výstup a nocleh pod vrcholem, ranní výstup posledního strmáku, a poté návrat. Vytvořili jsme proto dva týmy - Hardcore (HC) a Softcore (SC), oba po zhruba 15 lidech. SC tým šel po trase právě zmíněné, a jeho vedení se ujala po troše přemlouvání Maruška, která s námi šla stejnou cestu loni. HC tým šel na Sněžku pěšky bez noclehu z Trutnova, velkým obloukem po hřebeni Krkonoš na hranicích s Polskem (viz mapa). Protože tento tým jsem vedl já, bude tato zpráva obsahovat především osudy HC týmu.






Proviant pro oba týmy



Původní plán pro HC tým byla pěší cesta už z Úpice. Ten jsme nakonec kvůli zkrácení celkové vzdálenosti a vyhlídky na to, jak šlapeme 10km po asfaltu, zredukovali na cestu z Trutnova. Nakonec se však původní návrh přeci jen realizoval - vznikla tzv. skupina diverzantů - já, "Klára", Katka a Honza. Z odpolední části semináře dole v Úpici, který je pro účastníky expedice povinný, jsme se tajně vytratili již v 16h. Zbytek HC týmu a SC tým jeli v 17:30 do Trutnova, SC tým pak ještě pokračoval autobusem do Pece.


HC tým před startem z Trutnova



My z diverzantské skupiny jsme vyrazili po zelené značce do Trutnova. V místě, kde se značka napojovala na silnici, položila Katka řečnickou otázku, zda si myslíme, že se s námi budou ostatní míjet. V ten moment okolo projel autobus plný mávajících expedičníků. V 18:30 jsme se po 10 km setkali na autobusovém nádraží v Trutnově se zbytkem HC týmu, SC tým už mezitím odjel. HC tým jde z Trutnova pod mým velením po modré značce do Kutné, pak pokračujeme po červené a zelené na Pomezní boudy, a po červené na vrchol Sněžky. Mladší část výpravy hned na začátku nasadila velmi svižné tempo, tak jsem je brzy musel krotit, aby buď zpomalili, nebo častěji čekali na ty pomalejší. Já jsem se celou cestu snažil jít úplně poslední, aby se mi nikdo netrousil. Asi půl hodiny před půlnocí, když jsme šli už delší dobu po cestě na hřebeni hor vedoucí po Česko-Polské hranici, jsme narazili na pěkně uzavřený dřevěný přístřešek, kde si asi půl hodiny dáváme půlnočku. Je tam příjemně teplo, ani se nám pak nechce se zvedat.


První svačina








Půlnoční svačina



V průběhu cesty po hřebeni se střídá mlha s nádherným jasnem, i když ta mlha převažuje. Představoval sem si to tak (trasu vymyslel Bezďa a já ji ještě nikdy nešel), že půjdeme po kamenité cestě po hřebeni. On to sice je hřeben, ale ta cesta je travnatá a místy vede i lesem. Vše bylo strašně podmáčené, takže brzy máme téměř všichni úplně promočené boty. Kromě šílence Jakuba, který celou cestu absolvoval v sandálích.

Na celnici na Pomezních boudách jsme zřejmě vyrušili ze spánku pohraničnici, která vylezla a začala mít silné řeči - jestli si uvědomujeme kde jsme a příště se jí máme ohlásit. Trasa z Trutnova na Sněžku měřila asi 32 km. Zpočátku jsme měli svižné tempo a zdálo se, že na vrchol dorazíme dvě hodiny před východem Slunce, a tedy i okamžikem, kdy jsme se tam měli setkat s SC týmem. Později se tento náskok zredukoval na jednu hodinu, a nakonec jsme na vrchol dorazili v 5:30 ráno (ti rychlejší, které jsem v otevřeném horském terénu nakonec nechal "běžet" napřed, aby na nás vzadu nemuseli čekat ve studeném větru, už o čtvrt hodiny dříve), tedy jen asi čtvrt hodiny před východem. Lépe to snad vyjít nemohlo - většina SC týmu už také byla na vrcholu a čekáme jen na poslední opozdilce.


Vrcholové společné foto HC a SC týmu



Východ Slunce se ovšem nekoná - na vrcholu je hustá mlha a mrholí, sem tam prolétne vzduchem i sněhová vločka. Kdo mohl, rychle se převlékl do suchého, udělali jsme společnou fotku, a pelášíme dolů, najíst se někde v závětří. Bohužel díky té zimě a vyčerpání se organizace mé skupiny, kterou jsem tak pracně udržoval cestou vzhůru, úplně rozpadla. Až v půli kopce dolů po červené značce "po řetězech" začínáme postupně zjišťovat, že část HC týmu vyrazila dolů jinou cestou - po žluté, "po schodech". Byla to vlastně moje chyba - dodatečně jsem si vzpoměl, že na několik dotazů "můžeme už jít dolů", které zazněly z mlhy nahoře, jsem odpovídal "ano". A tak se stalo, že po úplně jiné cestě, než kudy šla většina výpravy, se trousily dolů izolované skupinky nebo jednotlivci, kteří něvěděli ani o sobě navzájem, ani o zbytku obou týmů. Telefonicky jsem se tedy pustil do znovuzískání kontroly nad situací, a pověřil Martina, o němž jsem přepokládal, že bude jedním z těch, kteří uháněli dolů nejrychleji, aby všchny členy této "vzbouřenecké" skupiny postupně sjednotil a dovedl dolů do Pece pod Sněžkou. Tam se pak měli setkat s další skupinou, která se od nás všech ostatních oddělila na dalším rozcestí a zamířila do Pece po modré značčce Obřím dolem. Vedl je Bezďa, a sestávala převážně z členů HC týmu, kteří už měli pocit, že toho ušli až až. Skupinky se nakonec v Peci nesetkaly, protože Bezďovi trval návrat trochu déle, ale obě odjely v pořádku autobusem do Trutnova a do Úpice, s hodinovým odstupem.



Pauza na Luční boudě



S odstupem další hodiny odjela z Pece další skupina. V ní jsme byli tři poslední z HC týmu (já, Happy a Dan) a dalších šest lidí z SC. Naše trasa vedla společně s SC týmem přes Luční boudu na Výrovku, kde jsme se oddělili a po zelené značce zamířili dolů.


Mlhou dolů



Poslední skupina - většina SC týmu pod vedením Marušky, to pak vzala ještě delší oklikou přes Liščí horu.

Nutno podotknout, že jsem měl z celé akce, zejména její hardcore části, obavy. Bylo mezi námi dost lidí, kteří ještě nikdy 40 až 50 kilometrů na jeden zátah nešli, natož v horách. Mnoho lidí má mylnou představu, že ujít velkou vzdálenost je otázka svalové kondice ("já často sportuju, tak to pro mě nebude problém"). Ale on je to spíše problém dobré obuvi, dobrých kloubů, a v neposlední řadě výdrže psychické. Přesto nelze než konstatovat, že to hardcore tým zvládl výtečně. Tam, kde selhaly klouby, nastoupilo zatínání zubů :-).

Balení na Expedici

Na fotce to vypadá jako skromná úhledná hromádka. Ale na podlaze to připomíná spíš cestu na jižní pól.

Sajri's online photos

Před časem se zde objevil odkaz na jednu online aplikaci, kterou ve volném čase vyvíjím, a nyní bych rád představil její další, vylepšenou verzi, kterou je ale stále třeba chápat jako pracovní.

Příjmám námitky, náměty (kterým ale možná nevyhovím, protože Google maps neumějí vše, co bych si přál, aby uměly) a pochvaly :-).

Pro ty z vás, kteří ještě tuto aplikaci neviděli, ale viděli mě stále zdržovat na našich společných "expedicích", je to aspoň vysvětlení, proč jsem u každé fotky tak blbnul s GPSkou a kompasem :-).

Pohovor

V každé ulici vedoucí k americké ambasádě stojí dvojice policistů, zastavují všechna projíždějící auta a berou si doklady, a zrcátkem prohlížejí podvozek. Před vraty stojí dva bezpečáci v neprůstřelných vestách, jednoho jsem oslovil. Našel si moje jméno v seznamu, odškrtl si ho, a otevřel mi dveře. Na "vrátnici" je rám a "rentgen" jako na letišti. Všechny kovové věci z kapes pryč, batoh na pás sem, vypněte mobil, veškerou elektroniku nám tu nechte.

Když jsem si na webu před pár týdny četl, že se při vstupu prochází bezpečnostní kontrolou, vzpoměl jsem si, že z batohu, který používám a který budu mít sebou i dnes, téměř nikdy nevyndavám nůž, a že bych mohl mít problém. Vyndal jsem ho tedy už několik dnů dopředu, abych na to pak náhodou nezapoměl. Ale zapoměl jsem na kalkulačku. I ta tedy zůstala na vrátnici.

Prošel jsem rámem k masivním dveřím s šíleným "neprůstřelným" zámkem.
"Mariňák vám otevře, počkejte až to cvakne, pak zatáhněte k sobě."

Ocel a neprůstřelné sklo vystřídalo luxusní schodiště vyzdobené portréty amerických prezidentů. Vyšel jsem, trochu dezorientován z toho, že po tom "šacovaní" dole se můžu najednou po budově pohybovat zcela volně, do prvního patra a zamířil k registračnímu okénku. Příjemná slečna si vzala vyžadované dokumenty a řekla ať se posadím (místnost připomíná čekárnu nějakého lepšího městského úřadu), že si mě vyvolají.

"Pan Peteu aněconesrozumitelnéhozačínajícíhonaŠzčehožjsempochopilžejdeomě, okénko tši, puosím".

"Dobuý den". Za okénkem sedí mladej kluk.

"Dobrý den."

"Tak, pološte puosím ukazovášek levé ruky doprostšed políčka. Děkuji. A teď puavé ruky, puosím. Děkuji. Hmhm, hmhm," čte si moje lejstra. "Scientific workshop? So you speak English."

"Yes."

"What is this workshop about?"

"It's about binary asteroids in the solar system."

"Sorry?"

"About binary asteroids in the solar system."

Začíná se smát, a nepokouší se to potlačit. "Já neuozumím vůbec nic. Ale to není jazykový proublém, to je, éééé, nedostatešné znalost, moje."

Prohodíme ješte pár vět anglicky o mém zaměstnavateli a univerzitě. Pak přemýšlí, na co se ještě zeptat, a já pomalu otvírám složku plnou "dokumentů, které mohou podpořit vaši žádost o vízum": rezervace letenek a hotelů, potvrzení o zaměstnání, výpisy z banky (podle amerických zákonů se a priri předpokládá, že každý žadatel o návštěvnické vízum je potenciálním imigrantem, a je tedy na něm, aby dokázal, že má vazby ke své zemi a nehodlá ji opustit). Nakonec ale jen s úsměvem mávne rukou: "Dobže, dostanete vaše vísum, a pšijde vám za páu dnů."

Docela se bavím. Za celou dnešní cestu do Prahy a zpět jsem toho anglicky namluvil víc s turisty, kteří se ptali na cestu.

Expedice Boubín - Bóbik

V sobotu 21.7. odjíždíme v 6:21 z Prahy Hlavního nádraží vlakem do Kubovy Hutě, nejvýše položené železniční stanice v českých zemích (995 m n.m.). Účastníci: já, Katka, Zuzka, Bezďa, Martin. Ve Strakonicích přestupujeme na pomalý motoráček. Cesta trvá nekonečných pět hodin (celkem z Prahy), naštěstí je ve Vimperku 20 minut pauza, nejspíš na zotavení cestujících na čerstvém vzduchu a nezbytné kafe (protože v protisměru na žádný vlak nečekáme).

Z Kubovy Hutě odcházíme po 11h dopoledne. Po modré značce pokračujeme až na vrch Boubín, les okolo nás se postupně mění v prales, ale všude jsou znát známky těžby po nedávné kalamitě.







Cestou na Boubín




Rozhledna na Boubíně (1362 m n.m.)








Oblíbená ceremonie - pózování s vlajkou




Malý a Velký Bóbik (cíl naší zítřejší cesty) při pohledu z Boubína




Panorama z Boubína. Za dobré viditelnosti jsou prý z rozhledny vidět i Alpy, ale to štěstí jsme my neměli.







Pod rozhlednou "obědváme". Uprostřed siesty nás vyrušuje tlupa asi třiceti dětí ve školním věku, kteří v čele se svým šíleným tělocvikářem vyběhly (a to není metafora) na Boubín z druhé strany. My pak pokračujeme zvolna jejich směrem. Po modré značce na naučnou stezku v centru pralesa.


Trasa dvoudenního výletu. Za oba dny jsme ušli celkem asi 30 km.




Návrat do druhohor (ze země čouhá hřbetní štít Stegosaura)












Plavuně




Protože i Boubínský prales byl poznamenán jarním orkánem Kyrill, značka se nám najednou úplně ztratila a zabloudili jsme. Užili jsme si tak několik set metrů skutečného pralesa, což byla nejzajímavější část výletu (a já jsem ztratil sklo ze svých tmavých brýlí).








Sajriho jezírko - nejhorší okamžik cesty. Běžel jsem napřed před ostaními a předstíral, že tam jdu hupsnout šipku. Na mokrých kamenech na břehu jsem to ale neubrzdil a zahučel nad kotníky do vody. Zbytek víkendu jsem pak střídavě chodil v sandálech, a střídavě vlastním teplem sušil promočené kotníkové boty.
Jezírko nemá povrchový odtok. (My jsme si toho všimli až tak po čtvrt hodině.)








Pupeční šňůra



Z pralesa pokračujeme po zelené značce až na Tábořiště pod Boubínem, kam jsme dorazili okolo 19h. Až na mokro v mých botech, které mi působí trochu utrpení (jsem to ale osel!), a které se úspěšně snažím maskovat, ubíhá cesta příjemně za Zuzčina zpěvu, hazardování s principem kauzality v našem výletu do druhohor, a mém vyprávění historek o tom, co kouřili polárníci v heroických dobách objevování Antarktidy a Arktidy, když jim došel tabák, jak nebezpečná jsou játra ledního medvěda, jakými gentlemanskými nadávkami se častovali Scott se Shackletonem, a tak podobně.

Tábořiště pod Boubínem je ve skutečnosti kemp. Nic ale neplatíme - majitel je nepřítomen, a jeho "zástupce", starší příjemný pán, který má očividně slabost pro vandráky a který za něj vybírá parkovné, nám řekl, že pokud zítra odejdeme dřív, než se majitel vrátí, nemusíme platit nic.

Vztyčili jsme stany, uvařili předkrm na turistických vařičích, poseděli, povečeřeli a popili v místním občerstvení, a okolo půl desáté zalehli.


Naše "městečko". Před týdnem jsem si koupil ultralehký stan (v popředí), který využívá jako konstrukce turistické teleskopické hole, a tohle byla jeho premiéra. Osvědčil se, jen budu muset ještě experimentovat, než ho dokážu správně vypnout.



V neděli jsme se probudili do chladného a deštivého rána, a o půl osmé se vydali na další cestu. Martin nás opustil už před 7h, jel ze Zátoně zpátky do Prahy a do práce.
Po modré a červené značce míříme na vrch Velký Bobík.


Cestou na Bóbika








Zápis ve vrcholové knize



Z Bóbika dále po červené značce, zpestřené jen neustálým sběrem borůvek a malin, a dlouhou výměnou názorů mezi Zuzkou a bázlivou skupinkou krav za elektrickým ohradníkem, šlapeme do Volar. Odtud opět pětihodinová cesta vlakem do Prahy.


Sajri zachraňuje Katku před padajícím stromem :-)





Bezďa láká krávy na trs trávy, a Zuzka je dabuje.





Rozptýlení na zpáteční cestě - náš motoráček vráží po krátkém brždění do stromu ležícího na trati a přeráží ho na několik kusů (foceno z vlaku).


Nakonec ještě odkaz na Martinův blog.