Sajri's online photos

Před časem se zde objevil odkaz na jednu online aplikaci, kterou ve volném čase vyvíjím, a nyní bych rád představil její další, vylepšenou verzi, kterou je ale stále třeba chápat jako pracovní.

Příjmám námitky, náměty (kterým ale možná nevyhovím, protože Google maps neumějí vše, co bych si přál, aby uměly) a pochvaly :-).

Pro ty z vás, kteří ještě tuto aplikaci neviděli, ale viděli mě stále zdržovat na našich společných "expedicích", je to aspoň vysvětlení, proč jsem u každé fotky tak blbnul s GPSkou a kompasem :-).

Pohovor

V každé ulici vedoucí k americké ambasádě stojí dvojice policistů, zastavují všechna projíždějící auta a berou si doklady, a zrcátkem prohlížejí podvozek. Před vraty stojí dva bezpečáci v neprůstřelných vestách, jednoho jsem oslovil. Našel si moje jméno v seznamu, odškrtl si ho, a otevřel mi dveře. Na "vrátnici" je rám a "rentgen" jako na letišti. Všechny kovové věci z kapes pryč, batoh na pás sem, vypněte mobil, veškerou elektroniku nám tu nechte.

Když jsem si na webu před pár týdny četl, že se při vstupu prochází bezpečnostní kontrolou, vzpoměl jsem si, že z batohu, který používám a který budu mít sebou i dnes, téměř nikdy nevyndavám nůž, a že bych mohl mít problém. Vyndal jsem ho tedy už několik dnů dopředu, abych na to pak náhodou nezapoměl. Ale zapoměl jsem na kalkulačku. I ta tedy zůstala na vrátnici.

Prošel jsem rámem k masivním dveřím s šíleným "neprůstřelným" zámkem.
"Mariňák vám otevře, počkejte až to cvakne, pak zatáhněte k sobě."

Ocel a neprůstřelné sklo vystřídalo luxusní schodiště vyzdobené portréty amerických prezidentů. Vyšel jsem, trochu dezorientován z toho, že po tom "šacovaní" dole se můžu najednou po budově pohybovat zcela volně, do prvního patra a zamířil k registračnímu okénku. Příjemná slečna si vzala vyžadované dokumenty a řekla ať se posadím (místnost připomíná čekárnu nějakého lepšího městského úřadu), že si mě vyvolají.

"Pan Peteu aněconesrozumitelnéhozačínajícíhonaŠzčehožjsempochopilžejdeomě, okénko tši, puosím".

"Dobuý den". Za okénkem sedí mladej kluk.

"Dobrý den."

"Tak, pološte puosím ukazovášek levé ruky doprostšed políčka. Děkuji. A teď puavé ruky, puosím. Děkuji. Hmhm, hmhm," čte si moje lejstra. "Scientific workshop? So you speak English."

"Yes."

"What is this workshop about?"

"It's about binary asteroids in the solar system."

"Sorry?"

"About binary asteroids in the solar system."

Začíná se smát, a nepokouší se to potlačit. "Já neuozumím vůbec nic. Ale to není jazykový proublém, to je, éééé, nedostatešné znalost, moje."

Prohodíme ješte pár vět anglicky o mém zaměstnavateli a univerzitě. Pak přemýšlí, na co se ještě zeptat, a já pomalu otvírám složku plnou "dokumentů, které mohou podpořit vaši žádost o vízum": rezervace letenek a hotelů, potvrzení o zaměstnání, výpisy z banky (podle amerických zákonů se a priri předpokládá, že každý žadatel o návštěvnické vízum je potenciálním imigrantem, a je tedy na něm, aby dokázal, že má vazby ke své zemi a nehodlá ji opustit). Nakonec ale jen s úsměvem mávne rukou: "Dobže, dostanete vaše vísum, a pšijde vám za páu dnů."

Docela se bavím. Za celou dnešní cestu do Prahy a zpět jsem toho anglicky namluvil víc s turisty, kteří se ptali na cestu.

Expedice Boubín - Bóbik

V sobotu 21.7. odjíždíme v 6:21 z Prahy Hlavního nádraží vlakem do Kubovy Hutě, nejvýše položené železniční stanice v českých zemích (995 m n.m.). Účastníci: já, Katka, Zuzka, Bezďa, Martin. Ve Strakonicích přestupujeme na pomalý motoráček. Cesta trvá nekonečných pět hodin (celkem z Prahy), naštěstí je ve Vimperku 20 minut pauza, nejspíš na zotavení cestujících na čerstvém vzduchu a nezbytné kafe (protože v protisměru na žádný vlak nečekáme).

Z Kubovy Hutě odcházíme po 11h dopoledne. Po modré značce pokračujeme až na vrch Boubín, les okolo nás se postupně mění v prales, ale všude jsou znát známky těžby po nedávné kalamitě.







Cestou na Boubín




Rozhledna na Boubíně (1362 m n.m.)








Oblíbená ceremonie - pózování s vlajkou




Malý a Velký Bóbik (cíl naší zítřejší cesty) při pohledu z Boubína




Panorama z Boubína. Za dobré viditelnosti jsou prý z rozhledny vidět i Alpy, ale to štěstí jsme my neměli.







Pod rozhlednou "obědváme". Uprostřed siesty nás vyrušuje tlupa asi třiceti dětí ve školním věku, kteří v čele se svým šíleným tělocvikářem vyběhly (a to není metafora) na Boubín z druhé strany. My pak pokračujeme zvolna jejich směrem. Po modré značce na naučnou stezku v centru pralesa.


Trasa dvoudenního výletu. Za oba dny jsme ušli celkem asi 30 km.




Návrat do druhohor (ze země čouhá hřbetní štít Stegosaura)












Plavuně




Protože i Boubínský prales byl poznamenán jarním orkánem Kyrill, značka se nám najednou úplně ztratila a zabloudili jsme. Užili jsme si tak několik set metrů skutečného pralesa, což byla nejzajímavější část výletu (a já jsem ztratil sklo ze svých tmavých brýlí).








Sajriho jezírko - nejhorší okamžik cesty. Běžel jsem napřed před ostaními a předstíral, že tam jdu hupsnout šipku. Na mokrých kamenech na břehu jsem to ale neubrzdil a zahučel nad kotníky do vody. Zbytek víkendu jsem pak střídavě chodil v sandálech, a střídavě vlastním teplem sušil promočené kotníkové boty.
Jezírko nemá povrchový odtok. (My jsme si toho všimli až tak po čtvrt hodině.)








Pupeční šňůra



Z pralesa pokračujeme po zelené značce až na Tábořiště pod Boubínem, kam jsme dorazili okolo 19h. Až na mokro v mých botech, které mi působí trochu utrpení (jsem to ale osel!), a které se úspěšně snažím maskovat, ubíhá cesta příjemně za Zuzčina zpěvu, hazardování s principem kauzality v našem výletu do druhohor, a mém vyprávění historek o tom, co kouřili polárníci v heroických dobách objevování Antarktidy a Arktidy, když jim došel tabák, jak nebezpečná jsou játra ledního medvěda, jakými gentlemanskými nadávkami se častovali Scott se Shackletonem, a tak podobně.

Tábořiště pod Boubínem je ve skutečnosti kemp. Nic ale neplatíme - majitel je nepřítomen, a jeho "zástupce", starší příjemný pán, který má očividně slabost pro vandráky a který za něj vybírá parkovné, nám řekl, že pokud zítra odejdeme dřív, než se majitel vrátí, nemusíme platit nic.

Vztyčili jsme stany, uvařili předkrm na turistických vařičích, poseděli, povečeřeli a popili v místním občerstvení, a okolo půl desáté zalehli.


Naše "městečko". Před týdnem jsem si koupil ultralehký stan (v popředí), který využívá jako konstrukce turistické teleskopické hole, a tohle byla jeho premiéra. Osvědčil se, jen budu muset ještě experimentovat, než ho dokážu správně vypnout.



V neděli jsme se probudili do chladného a deštivého rána, a o půl osmé se vydali na další cestu. Martin nás opustil už před 7h, jel ze Zátoně zpátky do Prahy a do práce.
Po modré a červené značce míříme na vrch Velký Bobík.


Cestou na Bóbika








Zápis ve vrcholové knize



Z Bóbika dále po červené značce, zpestřené jen neustálým sběrem borůvek a malin, a dlouhou výměnou názorů mezi Zuzkou a bázlivou skupinkou krav za elektrickým ohradníkem, šlapeme do Volar. Odtud opět pětihodinová cesta vlakem do Prahy.


Sajri zachraňuje Katku před padajícím stromem :-)





Bezďa láká krávy na trs trávy, a Zuzka je dabuje.





Rozptýlení na zpáteční cestě - náš motoráček vráží po krátkém brždění do stromu ležícího na trati a přeráží ho na několik kusů (foceno z vlaku).


Nakonec ještě odkaz na Martinův blog.

Konečně!

Obsah ale zveřejním až po obhajobě, vy byste mi tam hledali chyby a já bych byl zbytečně nervózní :-)

Superconducting Maglev Train Models

Působivé video, které nepotřebuje další komentář. Just watch and learn :-).

Už se zas těším na podzim

Protože po podzimu přijde zima, venku bude drsné klima, nebudu si muset dávat 2x denně studenou sprchu, budu zajíždět svoje nové saně, nebudou štípat komáři, a když nechám večer otevřené okno při rozsvíceném světle, nebude to tu za chvíli jako v teráriu.


Podzim 2005 v Ondřejově

Den zvěře

O víkendu jsem si v rámci tréniku udělal výlet z Tábora do Ondřejova, tentokrát po jiné trase - přes Votice a Benešov. Necelých 80 km za 27 h. Vedro bylo zničující a na tom se podepsalo i moje tempo. To o čem chci ale psát, jsou především zážitky s faunou.

Mravenci

I přes neskutečné horko jsem byl v lesích před Voticemi rád, že mám na sobě vysoké uzavřené boty. Cesta byla doslova lemována mraveništi, takovými těmi obrovskými, lesními, z jehličí. Vysoké byly asi po pás, a na každých zhruba 20 metrech bylo jedno. V důsledku toho byla cesta na některých místech mravenci téměř úplně pokrytá. Nějak jsem to nevnímal a prostě šel - poprvé jsem si to naplno uvědomil, až když jsem potkal tři děvčata, která se chovala tak nějak divně. Když jsem se přiblížil, pochopil jsem, proč tak divně poskakují a povykují - měla na nohou pouze sandály :-).


Mravenci objevili chcíplou myš



Zají(č)ci


Mravenci objevili chcíplé mládě zajíce



Alespoň jsem si myslel, že je to mládě zajíce, nicméně po pár krocích jsem potakal jeho sourozence, nebo možná partnera? Sedělo to na cestě, zprvu jsem nevěděl, zda je to živé či mrtvé, čumákem směrem k oné zdechlince. Že to asi je živé jsem poznal podle pravidelného rytmu dýchání, ovšem to, zda je to mládě, nebo nějaký druh mini-zajíce, to už ne. Rozměr to mělo asi 10 cm. Zkoušel jsem to oživit klacíkem. Skutečně to ožilo a začalo se to hýbat, a vydávat zvuky - něco mezi vrčením a pištěním. Dokonce to několikrát klacík zfackovalo a zakouslo se do něj.














Hora (chtělo by se napsat kopec) Blaník



Divočáci (jak jinak, vděčné téma mých výletů... :-)

Kdosi mi říkal, že když je divočák vyplašen, rozběhne se velkou rychlostí úplně náhodným směrem - buď útočníkovi uteče, nebo, v případě že běží přímo na něj, ho srazí. Moje setkání to v podstatě potvrdilo - já šel po silnici a divočák běžel podél ní, za vysokou trávou na okraji silnice. Uslyšel jsem nejdřív zachrochtání, pak zakvičení, a pak dusot. Divočák se nejprve blížil, a teprve když mě minul, začal se vzdalovat. Vystrašila mě především rychlost, kterou dokázal nabrat, a pak taky zvuk jeho dusotu, který naznačoval, že má docela velkou váhu. Představa půlmetrákového zvířete, které do mě narazí v rychlosti nějakých 40 km/h, mě tak děsila, že jsem si při nejbližší příležitosti ulomil velkou masivní hůl, a pokaždé, když jsem pak slyšel někde šramocení, zapíchl jsem hůl do země před sebe směrem ke zvuku, aby byl případný "útočník" nárazem do ní zastaven, nebo aspoň zpomalen.

Někdy kolem 1h v noci, když tma vrcholila (bohužel jsem si k cestě vybral víkend kolem novu), jsem opět zaslechl šramot na poli. Zapíchl jsem hůl a posvítil baterkou tím směrem. Spatřil jsem dvě oči, jak se dívaly směrem ke mně. Chvilinku jsme takhle stáli proti sobě, a pak najednou dup dup dup dup dupupdupdupdupdup - zvíře vyrazilo přímo proti mně, a jak jsem byl oslněn světlem baterky, neviděl jsem nic jiného než ty dvě svítící oči, jak se strašnou rychlostí blíží! Opíral jsem se vší silou o hůl a řval jsem "UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!", částečně proto, abych divočáka zastrašil, ale hlavně asi ze strachu vlastního. Nakonec mě zvíře minulo. Byla to kočka, která proběhla okolo mě a zamířila do nedaleké vsi... :-)

Malý blbý psíček



Na závěr jedno video malého blbého pejska, který seděl pod lávkou, přes niž jsem přecházel, a hrozně ho rozčilovalo, že se nemá jak dostat nahoru :-)

Kouzlo staré češtiny

Miluju staré knihy. Ty o Antarktidě obzvlášť, ale teď nechci psát o polárních krajích, ale o dvou slovech, která mi z takových knih uvízla v paměti.

To první je slovo pravděnejpodobnější z knihy Otto Nordenskiölda "K jižní točně" (český překlad z roku 1909). Není úžasné? :-) Když jsem ho uviděl poprvé a v rychlosti, jen se mi na něm cosi nezdálo, jako by šlo o překlep. Ale podrobnější analýza ukázala, že to slovo je vlastně správně, a dokonce dává lepší smysl, než jeho současná varianta nejpravděpodobnější.

Druhý zážitek jsem měl s výtahem z deníku Jamese Rossa (v českém překladu 1925).
Měření udávala nepatrnou hloubku moře, z čehož možno usuzovati, že zevní okraj Ledové stěny nestojí na dně mořském.

Zde si dovolím malou odbočku pro méně znalé čtenáře, a vysvětlím, jakou ledovou stěnu má Ross na mysli. Dnes se jí říká Rossova bariéra, nebo Rossova ledová bariéra - je to víceméně svislý okraj (nad hladinou vysoký několik desítek metrů) šelfového ledu, který lemuje Rossovo moře v délce přes 500 km).



Ale zpět k citované větě, která se zdá říkat pravý opak toho, než by člověk čekal. Hloubka moře je nepatrná, tedy velmi malá, a ledová bariéra tedy musí spočívat na dně mořském, a ne že ne! Zde se zřejmě podepsal čas, který dal slovu nepatrný dnešní význam "velmi malý". Ale ten původní význam zní zřejmě doslova tak, jak se v tom slově píše: "není patrný". Hloubka moře tedy není patrná - je tak velká, že ji není možné změřit. A to už dává smysl :-).

Faktor kompatibility 0.6

Na první pohled (a zejména na ten rozespalý po ránu) dvě stejné ponožky.


Ale na druhý...



Nápověda k faktoru kompatibility

Siamská dvojčata

Endurance II

Knihu, kterou jsem si koupil minulé pondělí, jsem dnes dočetl. Nejspíš by se dala přečíst i jedním dechem.

Pokud by někdo podobný příběh vymyslel jako fantazii, byl by to vlastně strašný kýč. Slátanina, kde se to jen hemží katastrofami, které nemohou skončit jinak než tragicky, ale hlavní hrdinové z nich vždy vyváznou, ať již vlastním úsilím, nebo díky neuvěřitelnému štěstí. Bohudík, nebo bohužel, tento příběh fantazií není. Alfred Lansing, jakožto profesionální novinář, mu dal možná lepší čtivost, ale i tak se odborníci shodují v tom, že jeho kniha je nejlepším a úplným popisem osudů lodi Endurance a její posádky.




Ernest Shackleton's Adventure Trailer (YouTube)

Další dva trailery zde a zde.






Zdroj obrázků: Wikipedia
(Mnohem více obrázků lze nalézt zde, projekt Gutenberg ale bohužel zakazuje vkládat obrázky do jiných stránek)