pátek, března 21, 2008

Odjíždím za polární kruh

Dnes odjíždím do Laponska,
odkud budu prostřednictvím tohoto blogu, bude-li dostupný signál, podávat občasné krátké zprávy.

Plán postupu: (dění na samotném severu je ale velmi velmi předběžné a bude upřesněno až na místě)


Mapa na Google Maps




Sobota 22.3. - po 17h příjezd do Stockholmu
Neděle 23.3. - Po 10h příjezd do Kiruny (Švédsko) a setkání s Jardou
Přesun k národnímu parku Abisko (Švédsko)
Několik dnů pochodu v/okolo parku
Přesun do Norska na Lofoty
Několik dnů na Lofotech, pak návrat do Kiruny
Pondělí 31.3. - 18:30 odjezd z Kiruny
Úterý 1.4. - před polednem příjezd do Stockholmu
Pobyt a nocleh ve Stockholmu
Středa 2.3. - 7:30 odjezd ze Stockholmu
Čtvrtek 3.3. - po 5h příjezd do Prahy

Jaké nejvyšší zeměpisné šířky dosáhneme, zatím nelze s určitostí říci, Kiruna má 67.85°, Abisko 68.37°, severní cíp Lofotů 69.32°). Uvidíme...
Krátkých dnů se bát nemusíme, dny budou v těchto šířkách již o půl hodiny delší než u nás.







čtvrtek, března 20, 2008

Kapitánem snadno a rychle VII

Odkaz na galerii fotek a videí z plavby

Křižování

Páteční ráno je sice zamračené, ale alespoň už neprší a fouká svěží teplý vítr (v porovnání se včerejškem je teplejší, ale nijak extra teplo není). Pod motorem plujeme do vedlejší zátoky Pasjak, a tam až do poledne cvičíme najíždění na bóji a kotvení. Potom se vydáváme, stále ještě motorem, na cestu zpět. Začíná dost nepříjemně pršet, proto i za cenu zpomalení rychlosti rozevíráme na zádi lodi "kočár" a stříšku. Okolo nás je národní park Kornati - téměř holé kamenité ostrovy a ostrůvky.

Před čtrnáctou hodinou rozvinujeme plachty, a začíná křižování proti větru. Míříme do Murterského moře. Dokud jsme mezi ostrovy, nefouká to až tak moc. Střídáme se u kormidla, a po dvojicích vždy u otěží geny. Při obratu jeden povoluje na jedné straně a druhý utahuje na druhé. Na otevřeném moři vítr zesílil, a Roman navrhuje, abychom si vyzkoušeli, jaké by bylo ovládat takovou loď pouze ve dvojici (čistě teoreticky by to prý měl zvládnout i jeden člověk). On sám se staví ke kormidlu, aby nám to zjednodušil a obraty byly hladší. My se po jednotlivcích vždy na několik obratů střídáme u otěží geny. Při obratu, např. doleva, to obnáší asi tolik: připravit si levou otěž geny tak, abychom ji mohli rychle přitahovat. Uvolnit pravou otěž z vrcholu pravé vinčny, ale ponechat na ní několik otoček lana, abychom ho udrželi v rukou. Počkat, až se loď natočí přídí zhruba proti větru, vyhodit pravou otěž z vinčny kompletně a nechat ji, ať si dělá co chce. Přeběhnout na druhou stranu lodi a přitáhnout levou otěž dříve, než se loď stočí úplně doleva a do geny se opře vítr. Jakmile přitáhneme tolik, kolik jsme schopni zvládnout rukama, nasadit lano na vinčnu a dotáhnout klikou. Pak si jdeme opět připravit pravou otěž pro další obrat, a za chvíli se celá situace opakuje, jen stranově obráceně. Při křižování v užším průlivu, kde není dost prostoru pro dlouhou plavbu jedním směrem a obraty musí být časté, ten, co není u kormidla, pak jen kmitá z jedné strany lodi na druhou a dře se jako mezek s lany.




Vinčna (z anglického winch) je naviják na lano a malý technický zázrak. Otáčením kliky, která se nasadí do otvoru nahoře, na jednu či druhou stranu, se správně usazené lano přitahuje tím, že se obtáčí okolo vinčny a pak z ní vyjíždí ven, takže se na ni nenavíjí jako na rumpál. Oba směry točení klikou navíc vedou k otáčení navijáku vždy jen jedním směrem, rozdíl je jen v tom, že mají různé převody, takže otáčením jedním směrem docílíme rychlého navíjení za použití větší síly, druhý směr naopak šetří sílu, ale převod je pomalý a navíjení lana trvá déle.

Posléze obracíme loď, a zkoušíme obraty po větru a přehazování hlavního ráhna plachty. Ač se to zdá být paradoxní, plavba s větrem v zádech na lodi tohoto typu není ani zdaleka jednoduchá. Pokud dojde k tak vzácné situaci, že vítr fouká stejným směrem, jakým hodláme plout, je vždy lepší plout mírně bokem k větru a čas od času provést obrat, aby průměrný kurz zůstával takový, jaký potřebujeme. Při větru přímo zezadu lodi je třeba velice pečlivého udržování kurzu. Máme-li totiž například ráhno hlavní plachty vpravo (tj. vítr přicházející přímo zezadu se do plachty opírá zleva) a jen mírně změníme nechtěně kurz doprava, vítr začne na plachtu přicházet rovněž zprava, ráhno prudce přeletí na levou stranu a při jeho zastavení hrozí roztržení plachty.

Na konci cvičení nabíráme kurz na jihovýchod - směrem na Šibenik, a postupným a pomalým křižováním proti silnému větru si Murterským mořem probíjíme cestu "domů". Strašně leje. Bára, alias první dáma lodi, vypráví své zážitky z plaveb pouze ve dvojici s Romanem. "Já když jsem u kormidla, tak mi to během křižování vždycky chcípne uprostřed křižovatky."




Po šesté hodině odpoledne začíná být zřejmé, že tímto tempem dorazíme do Šibeniku někdy ve dvě hodiny ráno. Svinujeme proto plachty, zapínáme motor, a za chodu autopilota, ovšem s pravidelným běháním nahoru dolů a kontrolou polohy pomocí náměrů na majáky, se blížíme k ostrovům před vjezdem do Šibeniku. Poprvé na otevřeném moři a kymácejícím se plynovém sporáku vaříme s Tiborem k večeři guláš.

V úzkém průlivu Sv. Ante před Šibenikem přicházím na řadu u kormidla. Kapitán stojí vedle mě a dává pozor - v noci je tento úsek vždy náročný, když prakticky jediné, co je k vidění vpředu i po obou stranách, jsou světla majáků, které se zdají být hrozivě blízko. Ve 22 hodin dorážíme do mariny v Šibeniku. To už jsme vzhůru kromě kapitána s Bárou jen já, Kryštof a Tom. Ostatní sladce zařezávají.

Sobota, poslední den kurzu. Budíček máme už v šest hodin, záhy po něm vyplouváme k nedaleké benzince pro auta i lodě dočepovat naftu do nádrží. Vracíme se do mariny, vyklízíme loď a Roman ji předává zpět charterové společnosti. Jedeme do Šibeniku vyzvednout si průkazy na kapitanátu, a v poledne vyrážíme na cestu domů. Vnitrozemí Chorvatska je pod sněhem.

(Konec seriálu)


Mapa plaveb


Odkaz na galerii fotek a videí z plavby

středa, března 19, 2008

Kapitánem snadno a rychle VI

Let's sail to the morning gale

Čtvrteční budíček je v sedm hodin. Během snídaně předčítá Roman předpověď počasí, která přišla na Navtex (je to taková malá krabička připojená k anténě, která v textové podobě příjmá zprávy z pobřežních vysílačů): "... nárazy větru 45 až 70 uzlů (vybuchne smíchy). To je za Beaufortovou stupnicí! Hurikán je 60." Když pak přečetl i výšku vln (moderate až very high), doplňuje to se smíchem: "Tak přátelé, na tomhle kurzu jsme zažili už téměř vše, jen jsme ještě nepumpovali vodu z téhle lodi, že? To bude prdel!"

Plán je takový, že nepoplujeme zpět do Šibeniku, ale trochu více severně do zátoky na ostrově Dugi otok, kde budeme pak cvičit kotvení a vyvazování na bóji. Bude to sice šedesát (námořních) mil namísto čtyřiceti, ale vyváží to vítr, který budeme mít více v zádech.

Preventivní Kinedril dostávají všichni povinně. Už samotné vyplutí od mola na Visu je oříšek. Musíme vystihnout delší pauzu mezi dvěma poryvy větru, najednou povolit několik lan a vypálit na plný plyn dopředu proti větru. Po důkladné přípravě se to ale podaří dokonale. Odplouváme od ostrova, jehož vršky jsou zahaleny v těžkých nízkých mracích, a začíná pršet. Na moři rozvinujeme nejprve jen genu, později i hlavní plachtu, a pak letíme po hladině jako šíp. Většinu cesty máme vítr zhruba zprava, o síle mezi 40 až 50 uzly, největší poryv, jaký zaznamenaly kloboučky anemometru na vrcholu stěžně, byl 60 uzlů. Maximální rychlost, kterou jsme dosáhli s lodí je něco přes 9 uzlů. Služba u kormidla, na kterém se střídáme po půl hodině, se podobá tréninku v posilovně. Protože vlny přicházejí z boku, vyhazují loď ze stanoveného kurzu pravidelně na obě strany a zároveň se obrovskou silou opírají i o kormidlo. Půl hodiny tak člověk zápasí s kormidelním kolem, přetáčeje ho střídavě doprava a doleva, a pak se jen vysílený odvleče do podpalubí. Většinu dne nám navíc prší, takže jsme víc promočení od deště, než od mořské tříště. Nemám sebou holínky. Ráno jsem si sice přes teplé ponožky natáhl do bot igelitové tašky, ale praskly, takže to nepomáhá.

Už noční plavbu na Vis zahájil Roman slovy, která si teď sami připomínáme: "Tato loď se nemůže převrátit, to je fyzikálně nemožné. Může si maximálně lehnout stěžněm na vodu, ale při tom ztratí vítr opírající se do plachet sílu, a loď se opět narovná." Dlužno podotknout, že některé členy posádky tímto výrokem uklidnil, ale některé naopak k smrti vyděsil. Zároveň nás několikrát instruuje, jak si počínat v případě, když loď pluje pod plachtami a někdo spadne přes palubu. Postup operací zní celkem jednoduše, ovšem jen do okamžiku, než si člověk představí ten chaos, který by na lodi nejspíše vypukl poté, co by do vody spadl Roman.





Jen na chvíli se mezi mraky objevilo Slunce - vytáhli jsme Romanův sextant a zkoušíme cvičně měřit jeho výšku. Roman nás cestou učí spoustu užitečných drobností, například jak na houpající se lodi nalít z termosky do hrnku čaj, aniž bychom ho rozlili.





Před sedmou hodinou večer dorážíme do zátoky Kruševica na Dugi otoku. Pomocí baterky hledáme na vodní hladině bóje, na jednu z nich se hodláme uvázat na noc. Zádí je třeba opatrně nacouvat k bóji, vytáhnout ji na poslední stupínek zádě a uvázat lano do kruhu umístěného na jejím dně. Vyzdvihnout těžkou bóji, navíc uvázanou na laně vedoucí ke dnu, je těžká práce, napoprvé se to ani nedaří. Taháme ji ve dvojici s Romanem, ale loď postupně odplouvá, takže bóji nejsme schopni udržet. Div že nepadáme do vody a já si trochu namohl prsty na pravé ruce.

Po vyvázání vedou ze zádě k bóji symetricky z obou stran dvě lana. Loď se tak otáčí přídí vždy po větru od bóje. Zní to neobvykle, ale je to výborný způsob, jak se pořádně vyspat. Kormidlo je totiž bod, okolo kterého se loď otáčí, pokud se do ní opře vítr. Při uvázání za záď tak loď stojí ve větru jako přibitá, zatímco při uvázání za příď sebou hází ze strany na stranu.

Protože je venku poměrně chladno a uvnitř poměrně vlhko, na všech okénkách (která na rozdíl od trupu a paluby nejsou tepelně izolovaná), zejména v noci, kondenzuje voda, a občas na nás kape dolů. Večer i následující den ráno mě pálí konečky prstů na obou rukách. Nejspíš jsem trochu omrzl. Teplota byla přes den asi kolem 10°C, ovšem při rychlostech větru 80 km/h, mokrých rukavicích a celodenním pobytu venku je to docela možné.


Mapa plaveb

úterý, března 18, 2008

Kapitánem snadno a rychle V

Noční dramata

Následující den (středu) trávíme spánkem, odpočinkem, a procházkami po městečku Komiža. Po dvacáté hodině vítr zesiluje, a tlačí nás na velkou loď po levoboku a na molo. Naštěstí už skoro neprší. Je ale třeba přitáhnout lana mooringů na přídi, protože kvůli větru už narážíme zádí na molo. Filip nás odráží od sousední lodě, já, Tom a Jirka přitahujeme pravý mooring, ale nejsme schopni s ním pohnout ani o kousek, tlak větru na loď je obrovský. Roman nám přišel asistovat, a komentuje počasí slovy: "To je jachting, co? A to jsme jen v přístavu, k****. Představte si že bysme byli na moři."

Kryštof je vyslán na sousední loď po levoboku - bude třeba přivázat se k ní dalším lanem. Tu ale točící se vítr naopak od mola odhání, a Kryštof není sám schopen ji z mola přitáhnout a doskočit na její příď. Zprava se na tuto loď ale tlačí jiná, jejíž příď je u mola blíž. Šlo by to snad tak, že by Kryštof přeskočil na tuto, a teprve z ní se dostal na loď sousedící s námi. Ani na druhou loď ale není schopen dostat se vlastní silou. Přitáhne sice za lano pokaždé její příď až blízko k molu, ale k přeskoku ji musí vždy pustit, a ta ve větru ihned odskočí zpět do původní polohy. Vyžaduje to asistenci dalšího člověka. Jdu mu pomoct, a společně se to podařilo, i když jsem se musel při přitahování přídě téměř posadit na molo. Kryštof přeskočil a v mžiku byl i na sousední lodi. Od nás mu pak hodili lano pro spoutání obou lodí.

Vracím se zpět na naši loď. Tlak větru mezitím zesílil natolik, ž u nás na zádi už napůl stojí a napůl sedí Tomáš s Tiborem a oběma nohama se zapírají o molo, aby fendr, poslední věc, která nás od něj dělí, nepraskl. S Romanem a Jirkou jdeme opět svést boj s mooringem na přídi.

Mooring je betonový kvádr usazený na dně přístaviště v dostatečné vzdálenosti od mola, a vede z něj lano, které se připoutá na příď lodi, aby mohla stát ve stabilní poloze zádí k molu.

Motor lodi běží dopředu, Bára stojí u kormidla. Roman navinul lano mooringu na elektricky poháněný kotevní naviják, a teprve s pomocí něj se podařilo přitáhnout příď blíže k mooringu. Vichřice o síle 6 až 7 stupňů Beauforta duje do tmy, a my dřepíme na přídi a sledujeme a posloucháme tlusté lano, které vystupuje z vody směrem přímo proti našim hlavám, jak se se skřípotem napíná. "Jestli to teď praskne, tak jsme všichni mrtví," směje se "povzbudivě" Roman.

Ač to možná z popisu tak nepůsobí, celá akce probíhá v klidu a beze zmatků, už jsme se naučili respektovat Romanovy pokyny, že na lodi se téměř za žádných okolností nesmí běhat a spěchat. Vracíme se do lodi, hltáme čočkovou polévku, kterou zatím připravila dámská část posádky, a připíjíme si na tento úspěšný manévr a především na to, abychom ho nemuseli opakovat. Ještě do půl jedenácté vysedáváme v salónu. Vítr stále strašně duje, ale protože lana mooringů jsou napnuté k prasknutí, loď se prakticky nehoupe a jen se chvěje. Ještě před spaním nafukujeme gumový člun a spouštíme ho svisle mezi záď a molo, abychom pro všechny případy měli kromě fendru loď ochráněnou i něčím dalším.

Probouzím se asi v jednu hodinu ráno. Zatímco večer vítr skučel, teď doslova burácí. Mám nepříjemný pocit, že to, co mě probudilo, byl zvuk podobný výstřelu, který se ozval z přídě. Loď se citelně houpe na vlnách a slyším, jak se kapitán v salónu obléká a leze na palubu. Má první myšlenka zní: lano mooringu prasklo!

V mžiku na sebe házím oblečení a vybíhám na palubu také. Na zádi vidím Romana s Kryštofem, pomoc ale nepotřebují, na lodi je vše v relativním pořádku. Je třeba jen napnout jedno z vyvazovacích lan na zádi. Mooring tedy nepraskl - to se mi jen ve snu zdálo. Na palubě je takový vichr, že se bez přidržování skoro nedá stát.





Roman se mě už po včerejší večerní "záchranné" akci ptal, jestli z ní mám fotky, ale protože bylo tehdy na palubě potřeba každé ruky, na nějaké focení jsem ani nepomyslel. Teď mám ale ruce volné a Romanovi se můj návrh, že jejich úsilí trochu zdokumentuju, líbí. Mezitím naše pobíhání vzbudilo i Toma, který se k nám přidává a nakonec bylo třeba i jeho rukou. Ve třech už zvládli vše potřebné, a ani ne za hodinu už zase zalézáme do postele.

pondělí, března 17, 2008

Kapitánem snadno a rychle IV

Noční plavba na ostrov Vis

V úterý ráno se mění počasí a zatahuje se, ale moc se zatím neochlazuje. Na druhou hodinu odpoledne přijíždíme ke kapitanátu v Šibeniku. Vyšli jsme do druhého patra a čekáme v jakési čekárně na začátku dlouhé chodby. Z různých dveří se občas vynořují a zas do jiných zapadají uniformovaní námořníci, až se konečně otvírají další dveře a jakási "kapitánka" nás postupně vyvolává na zkoušku.

V komisi sedí čtyři lidé, bavíme se téměř výhradně anglicky, jen když něco opravdu v angličtině neznám, řeknu to česky a oni to pochopí. Chtějí ale jen skutečně elementární věci, i když ne všech se ptají na úplně totéž. Vysvětluju pár symbolů na námořní mapě, speluju pomocí radiové "abecedy" nějaký nápis, odříkávám proceduru volání May-day, a nakonec na dvou dřevěných lodičkách popisuju pár ukázek předností v plavbě. Každý tam jsme jen pár minut. Na lodi oslavujeme úspěšné složení zkoušky večeří, kterou připravila Bára, a pak nás ještě překvapuje medovníkem přivezeným z domova.

Okolo osmnácté hodiny vyplouváme, čeká nás první skutečná plavba. Nejprve kličkujeme mezi majáky úzkého průlivu Sv. Ante, a pokračujeme ještě s motorem dalším průlivem směrem na jihovýchod mezi pevninou a ostrovem Zlarin. Ve tmě jsou matně vidět pouze obrysy pevniny a vzdálené blikající majáky. Najednou se od kormidla, u nějž se střídáme, ozývá vyděšený hlas: "Co je to s tou hloubkou!? Patnáct metrů, dvanáct, jedenáct!" Kapitán velí zastavit motor a určit přesnou polohu pomocí náměrů na majáky.

Majáky se staví tak, aby se v dané oblasti nevyskytovaly žádné dva se stejnou charakteristikou, tj. barvou světla, počtem záblesků a periodou opakování, a bylo tedy možné je jednoznačně identifikovat. V mapě jsou pak pomocí zkratek tyto charakteristiky zaneseny, např. "B Bl (3) 8s" znamená bílé světlo, tři záblesky po sobě a pak delší pauza, celý vzor se opakuje po 8 sekundách. Určení periody majáku z lodi se provádí pomocí stopek, nikdy ne odhadem.

Náměrovým kompasem určujeme náměry (jen jiný výraz pro azimut) na dva blízké majáky, a tyto náměry vynášíme jako přímky do mapy. Tam, kde se protnou, by měla být naše poloha. Přestože je princip naprosto jasný, a neudělá-li člověk chybu, musí fungovat, výsledek na mě v té temnotě uprostřed neznámých vod působí ohromným dojmem: obě přímky se protínají přesně v místě, kde je na mapě vyznačena malým kolečkem mělčina s hloubkou 9,8 metrů. Nádherná shoda. Pro naši loď s ponorem dvou metrů je to pochopitelně zcela bezpečná hloubka, takže zapínáme motor a pokračujeme v cestě.

Po chvíli je třeba odbočit do průlivu mezi ostrovy Zlarin a Drvenik. Už jsme tam, nebo nejsme? Opět zastávka a náměry. Je to všechno jen cvičení, protože Roman tyto vody už dobře zná, ale přesto cvičení napínavé - najet s lodí na mělčinu při první plavbě by si nepřál nikdo. Opět zařazujeme rychlost, a rozjíždí se další, náročnější "operace" - zakreslování náměrů během plavby bez zastávek. Okolo dvacáté hodiny se ve velké dálce na jihu objevuje bílý maják. Jdeme s Tomem na příď. Já pomocí dalekohledu hlásím záblesky, Tom mačká stopky. Je to "B Bl (2) 5s", v mapě jsme ho identifikovali jako izolované nebezpečí, asi pět mil od nás. Mezi námi a ním je ale naopak volná voda, nabrali jsme tedy kurz přímo na něj.

"Posádka kapitánů" se stmeluje, skupinka dole u mapy hledá majáky v dosahu a zanáší polohy, druhá skupinka běhá nahoru a dolů se stopkami a kompasem a hlásí náměry. Pojednou už není problémem zima na palubě, ale neustálé přechody z chladu do tepla. Jak se později Roman vyjádřil, tahle naše souhra na něj udělala dojem. Jen jednou nám trochu zkazil nadšení. Když jsme proplouvali okolo nebezpečnějšího místa, objevil se dole u mapového stolku a s potutelným úsměvem a slovy "s dovolením, já si tady jen něco ověřím, ano, je to ok" sejmul kryt z přístroje, jehož existenci nám dosud úspěšně tajil. Před našimi překvapenými tvářemi se objevil veliký displej GPS navigace s digitální mapou a naší polohou.

Od 21h mám službu u kormidla. Proplouváme poslední úžinou mezi ostrovy Maslinovik a Grbava a míříme na jih, ven na otevřené moře. Začíná to pěkně houpat, kapitán nařídil záchranné vesty. Vítr fučí. Na nohou mám dvě vrstvy termoprádla a kalhoty s membránou, nahoře 2x termoprádlo, fleecku a bundu, a je mi tak akorát.

22 hodin. Plní se mi dětský sen - vypínáme motor a rozvinujeme plachty. Nejprve genu, pak i hlavní plachtu. Před tím nám Roman ve stručnosti ukázal, které lano k čemu slouží, naštěstí jich není mnoho. Rozdělujeme se na dvě čtyřčlenné hlídky, každá po čtyřech hodinách, druhá jde spát. U kormidla se na hlídce střídáme po půl hodině. Není naštěstí moc zima, ale po půl hodině ve větru už člověk začíná trochu tuhnout. Plujeme z ostra proti větru, přesto se naše rychlost pohybuje mezi čtyřmi a pěti uzly. Občas skočíme proti větší vlně tak, že tříšť téměř létá na palubu. Během mé služby pod Romanovým vedením zkoušíme různé kurzy - 170°, 180°, a upravujeme plachty abychom nejlépe využili vítr. Pak později ale vítr zeslábl a naše rychlost klesla pod dva uzle; svinujeme plachty a zapínáme motor. Při plavbě pod motorem to ale vždy víc houpe, už podruhé za večer je mi lehce zle od žaludku, ale stačí na to přestat myslet a zmizí to.





Od půl jedné mám druhou službu u kormidla. Krátce po začátku kurzu jsme zjistili, že ani v jednom z kompasů u kormidelních kol nefunguje osvětlení, a jsou tak pro noční plavbu nepoužitelné. Roman dojednal u charterové společnosti, od níž máme loď, opravu. Dorazil hoch s bednou plnou nářadí, a po složitých operacích nakonec místo dvou kompasů osvětlených vždy dvojicí žárovek máme jeden kompas osvětlený jedinou červenou diodou. Při kormidlování v noci tak člověk doslova zírá na kompasovou růžici a snaží se rozluštit ty čárky a čísla.

Koncem mé služby se na pravoboku objevuje červené světlo. To znamená plachetnici (maják musí blikat), která se blíží zprava a má tudíž přednost. Jen co jsem kormidlo předal Kryštofovi, začínám systematicky měřit náměry. Skoro se nemění, což znamená kolizní kurz, ale to světlo je zatím tak daleko, že to spolehlivě nelze určit (pokud se s časem nemění náměr na jinou loď, a obě lodi zachovávají konstantní rychlost a kurz, pak z jednoduché geometrické úvahy plyne, že se musí srazit). Čekáme tedy na další vývoj. Scházím dolů do podpalubí a sepisuji poslední události do deníku, když vtom utichá zvuk motoru. Ptám se zbytku hlídky nahoře, co se děje. Vypnuli motor proto, aby zjistili, odkud a jak fouká vítr. Nějakou dobu už se nám totiž zdá, že je dost silný a míří přímo odzadu, a proto ho při jízdě pod motorem moc nevnímáme. Tato domněnka se potvrzuje. Odcházím vzbudit spícího kapitána. Vracíme se spolu na palubu a já mu vysvětluji, co jsme zjistili, ale větu už nedokážu dokončit a vrhám se k zábradlí, abych poprvé a naposled během celé plavby explozivně nakrmil rybičky. Spolu s tím se ale dostavuje ohromná úleva, a po zbytek noci už je mi dobře.

Rozvinujeme genu a pouze s ní naše rychlost hned vyskočila na pět uzlů.

Ke konci naší hlídky ve dvě hodiny ráno se před námi začínají objevovat majáky na ostrově Vis. Červené světlo na pravoboku nakonec zůstalo za námi, bylo to zřejmě světlo z hodně vzdáleného ostrova, které nijak nesouviselo s navigací. Ve 3/4 na dvě budím Romana a druhou hlídku. Sedím s nimi ještě chvíli na palubě a pak jdu spát, ale ve čtyři hodiny se opět probouzím - vzrušením z toho, že jsem konečně na moři. Plujeme stále pod genou (slangový název pro označení tohoto typu velké kosatky podle jejího janovského vynálezce) a poměrně silným větrem. Loď pod plachtami se houpe na všechny možné způsoby, k obvyklým dvěma kývavým pohybům zepředu dozadu a zleva doprava se přidá ještě třetí - okolo svislé osy se příď otáčí nepravidelně na obě strany, jak se poryvy větru opírají o kosatku. Asi 3/4 hodiny sedím na palubě s druhou hlídkou, potom si jdu do kabiny zase lehnout, ale v 5 ráno nás všechny budí - přistáváme na Visu v zálivu Komiža. Vyvazujeme loď na mooring, a Tequilou oslavujeme úspěšnou plavbu.

Mapa plaveb

neděle, března 16, 2008

Kapitánem snadno a rychle III

Těžko na cvičišti

V neděli se probouzím o půl osmé a vylézám na palubu pokochat se slunečným ránem. Po desáté vyplouváme a míříme dolů po proudu řeky. Vracíme se do Šibeniku a dělíme se na dvě skupiny. Dnešní den je vyhrazen motorovým cvičením, a než by se nás osm u kormidla vystřídalo, unudili bychom se. Jedna ze skupin je vždy vysazena na břehu a jde si prohlédnout město. Obloha je stále bez mráčku a fouká mírný vítr. Naše skupina přišla na řadu po čtvrt na tři, kdy jsme se setkali s lodí na molu. Učíme se nejprve otáčení lodi na místě. Pořadí úkonů je následující: 1. zkontrolovat, zda se v daném směru nenachází překážka nebo jiná loď. 2. Položit kormidlo úplně nadoraz. 3. dlouze na plný plyn vyrazit dopředu. 4. krátce na plný plyn dozadu - tím se zastaví dopředný pohyb lodi, ale proud nasávaný šroubem nedorazí až ke kormidlu a nezbrzdí se tím rotace. Zastavení rotace lodi se provádí prudkým otočením kormidla (bez plynu) na opačnou stranu, a pak krátkými impulsy motorem dopředu. Další procvičovaný manévr je zacouvání zádí k molu, mezi dvě "fiktivní" lodě. Jak se začíná smrákat, odplouváme hledat nedalekou velkou vojenskou bóji, u níž chce Roman strávit noc. Mezitím se stmívá úplně, takže nejsme schopni ji nalézt. Motorem tam křižujeme sem a tam s baterkami, ale bezúspěšně. Bóji asi zrušili, a tak trávíme noc v marině.

Následující den je skoro jasno, a jen co začalo hřát slunce, i docela teplo. V marině je téměř bezvětří. Vracíme se do městského přístavu k molu, u nějž jsme cvičili včera a učíme se přistání bokem k molu. Je třeba přiblížit se zešimka pod úhlem asi 40° (opět tam máme fiktivní lodě, tentokrát podél mola, s jedním místem volným) na pomalý chod k okraji fiktivní mezery. Po dostatečném přiblížení vyřadíme a pokračujeme setrvačností, pečlivě sledujeme vzdálenost přídě od mola (to u začátečníka vyžaduje pevné nervy a dobrý odhad) a těsně před ním prudkým točením kormidla loď otočíme do směru rovnoběžného s molem. Po naplutí srovnáme kormidlo a zastavujeme krátkými impulsy vzad. Pak následuje manévr opačný - vycouvání od mola: provedeme otočku na místě přídí k molu, ale pochopitelně jen o velmi malý úhel. Ihned zařadíme prudce vzad a během couvání přetáčíme kormidlo na opačnou stranu - loď se plynulým obloukem vysune ze své mezery.





Pod dvou hodinách cvičení se na molu objevují policista s policistkou, gestikulují na nás a vyptávají se, co to provádíme (pohled na loď, která bez ustání po takovou dobu přiráží a zase odjíždí od mola, musí být asi komický). Vysvětlujeme jim česky a anglicky, že je to jen trénink, ale nejsou schopni to pochopit. Chtějí Romanovy doklady. Přirážíme přídí k molu a Kryštof s nimi vyskakuje na břeh. Policistům to nestačí a chtějí pasy všech. S těmi vyskakuju při dalším přiražení já. Vyptávají se mě lámanou angličtinou na všechno možné, a nakonec nás žádají, abychom přistáli a vystoupili všichni. Pro správné vyvázání lodi je třeba lano z přídě uvázat ke kruhu umístěnému ve zdi betonového mola, který je asi jeden a půl metru pod jeho horním okrajem. Roman vyskakuje na molo za mnou a provádíme následující kousek: já si lehám na molo, abych měl lepší oporu, a držím Romana, který se spouští nohama ke kruhu, za levou ruku. On se pak pravou rukou natahuje dolů i s lanem a uvazuje touto jednou rukou na kruh dračí smyčku. Nepochopitelné...

Po vyvázání lodi se všichni vydáváme do policejní kanceláře, kam mezitím oba policisté odešli i s našimi pasy. Chvilku nás tam ještě zpovídají. Ukazuje se, že si mysleli, že jsme buď úplně opilí nebo zfetovaní (což je pochopitelné vzhledem k tomu, jak naše manévry musely vypadat ze břehu), a chtějí to jen prověřit. Situace se vyjasnila a dál už nám nedělají problémy, jen nás žádají, abychom už v přístavu takováhle alotria neprováděli.

Odplouváme za nejbližší mys v zálivu. U břehu tam už několik dní stojí velká loď. Na jedné z jejich palub sedí dva lodníci v montérkách, anglicky se jich dovolujeme, zda můžeme u jejich lodi cvičit manévry. Nejprve nechápou oč nám jde a tváří se odmítavě, ale po ubezpečení, že k nim na loď nepůjdeme, už to není problém. Je to trochu nebezpečnější, než předchozí cvičení, protože při nezdařeném manévru bychom poškodili nejen naši, ale i cizí loď. Už se ale s chováním lodi začínáme sžívat, takže k žádné kolizi nedochází. Občas si ovšem připadáme jako piráti na malé kocábce při abordáži k velké obchodní lodi.

Další noc trávíme opět v marině.

sobota, března 15, 2008

Kapitánem snadno a rychle II

První den

Poslední únorové ráno odjíždím do Chorvatska s Tiborem a Kryštofem, kteří jedou z Prahy a zastavili se pro mě v Ondřejově. Po noclehu u jejich známého v městečku Tisno na ostrově Murter pokračujeme do Šibeniku, kde na nás v marině čeká náš kapitán se svou ženou, naše loď, a kde se také setkáváme se zbytkem posádky - Jirkou, Janou a Filipem z Brna, a Tomášem a Alenou ze Znojma. Do vozíků a kár, co jsou v marině k dispozici, nakládáme z aut nejprve všechny potraviny a vezeme je na molo k vyvázané lodi. Patnáctimetrová Mara typu Sun Odyssey 49, typ oplachtění "bermudská šalupa". Skládáme všechno dovnitř. Bára, kapitánova žena, kreslí plánek salónku s vyznačením, kam se jaké jídlo na lodi ukládá (po několika dnech v tom ale stejně byl téměř chaos). Kapitán nám rozdává záchranné vesty a předvádí jejich použití. Z aut přivážíme a nakládáme i zbytek našich věci, tj. především oblečení. Na lodi jsou celkem 4 kajuty pro dvě osoby (po dvou na přídi a na zádi), uprostřed je jakýsi salónek s kuchyňkou a se stolem, který se dá přestavět na postel pro dva. Celá loď tak pojme až 10 lidí. Dostal jsem kajutu s Filipem na přídi po pravé straně, po levé straně vedle nás jsou Tibor s Kryštofem, vzadu vpravo Jirka s Janou a vlevo Tomáš s Alenou. Celé dopoledne si rovnáme a ukládáme věci. Nejdříve to vypadalo, že se tam ani nenaskládáme, ale ta loď je skoro bezedná, téměř všude na podlaze i pod postelemi jsou otevíratelné boxy. Kapitán Roman vaří krevety co koupil na trhu a hostí nás.





Po šestnácté hodině zahajujeme přípravy na první vyplutí. Pomocí provázku se závažím, na němž děláme značky po jednom metru, kalibrujeme hloubkoměr. Hloubka, kterou udával původně byla menší asi o 1,5 metru než skutečná. To je sice v pořádku, pokud chceme zabránit nárazu na mělčinu (je lépe, pokud hloubkoměr udává menší hloubku než větší), ale pro navigaci je třeba, aby hloubkoměr pracoval opravdu přesně, protože k určení a hlavně ověření polohy lze použít i hloubku udávanou v mapě.

Kontrola kormidla, kontrola funkce motoru na dopředný i zadní chod, kontrola bow-thrusteru (šroub s osou kolmo na kýl umístěný v otvoru pod přídí, který u větších lodí usnadňujě manévrování do stran). Po odplutí odvazujeme fendry (balóny z tuhého plastu, které brání boky lodi proti nárazu). Ze zálivu u Šibeniku jen pomocí motoru vyplouváme proti proudu řeky Krka, směrem ke kapitánovu oblíbenému kotvišti. Sedíme na zádi, střídáme se u kormidla, a Roman přednáší o řízení lodi a o věcech, na které je třeba dávat pozor. Nad řekou je několik poměrně vysokých silničních mostů. Když se náš stěžeň blíží k prvnímu, zmocňuje se nás nejistota zda se vejdeme, a začínáme v žertu uzavírat sázky. U kormidla je právě Filip. Roman vysvětluje, jak je třeba najet, abychom byli přídí přímo proti středu mostu. Zbývají poslední metry, když v tom nejistota přemáhá i jeho (jak se později přiznal, plaví se po Jadranu už víc jak tři roky, ale na takhle velké lodi ještě nejel), vrhá se na kormidlo a strhává ho doleva. Loď se v prudkém náklonu obrací do protisměru, skleničky co stály na zádi na stolku padají a jedna se rozbíjí. Zastavujeme motor, a Roman telefonuje do mariny, zda se tahle loď pod mosty na řece Krka vejde. Po kladné odpovědi pokračujeme dál proti proudu.

Přicházím na řadu u kormidla, když se řeka zužuje a různě klikatí, tak to začíná být na manévrování zajímavé. Roman vysvětluje, jakým způsobem je třeba vyhýbat se pobřežním útvarům, pomocí poučky "co je nahoře, je i dole": pokud se břeh zvažuje ke břehu velmi zvolna, dá se předpokládat, že stejný sklon má i dno, a je třeba se takovému mysu vyhnout větším obloukem. Cvičíme se v radiokomunikaci (zatím ovšem bez rádia, které jsme nakonec během celého kurzu téměř nepoužili, protože mělo asi poruchu), což je věc nezbytná jak pro plavbu, tak pro složení zkoušek. Do nekonečna opakujeme proceduru navazování kontaktu a volání May-day, aby se nám to dostalo do krve. Roman nás učí "správnou" anglickou výslovnost a tempo řeči - při komunikaci přes rádio je důležité, aby nám každý rozuměl. Pokud se budeme snažit mluvit plynule a s perfektní výslovností, nebude nám rozumět nikdo.

Ke kotvišti dorážíme za tmy, a začíná nejzajímavější akce dne - kotvení a vyvazování na břeh. Nejprve pátráme pomocí baterky po starém betonovém molu vykukujícím z lesa, pak opatrně najíždíme přídí nějakých dvacet až třicet metrů od břehu a sondujeme hloubku. Roman to tu zná a ví, že je to bezpečné místo, ale je třeba, abychom si to nacvičili sami. Pak spouštíme z přídě kotvu, a zároveň nacouváváme zádí do tmy ke břehu. Napoprvé se to nedaří - kotvu jsme spustili příliš brzy, a kotevní řetěz nestačí na to, abychom se dostali dost blízko k vyvázání na břeh. Kotva musí ven a zkoušíme to znovu. Tibor s Kryštofem, kteří už mají trochu zkušenosti z lodi, jsou pak vysazeni do nafukovacího člunu spolu s padesátimetrovým lanem uvázaným na zádi. Veslují ke břehu a za chvíli vidíme už jen světlo jejich baterky. Podle Romanových instrukcí přivazují lano ke stromu a vracejí se, za chvíli pak putuje na břeh stejným způsobem i lano druhé. Noc trávíme nejbezpečnějším způsobem zakotvení - dlouhý řetěz s kotvou z přídě a záď vyvázaná na břeh. Není třeba se bát, že by se kotva vysmekla, a není třeba držet hlídky.



čtvrtek, března 13, 2008

Kapitánem snadno a rychle I

Úvod

V českých zemích existuje titul kapitán, který si můžete dát před jméno, ale k jeho dosažení je třeba vystudovat námořní akademii. Přesto se námořním "kapitánem" může neformálně stát téměř každý, kdo po tom zatouží. Existuje několik společností, které nabízejí tzv. "kapitánské kurzy". Nechat se oslovovat po jejich absolvování "pane kapitáne" si ale můžete dovolit zřejmě pouze na lodi. Zjednodušeně řečeno, kapitán je osoba, která vede loď. Osoby vlastnící řidičský průkaz rovněž neoslovujeme "pane řidiči", pokud právě nesedí za volantem. Čistě formálně budete v Čechách po složení patřičných zkoušek pouze "vůdcem malého plavidla", v Chorvatsku "voditeljem brodice", nebo stručně "boat skipper".

Mým dlouholetým dětským snem bylo stát se námořníkem a plavit se po moři na plachetnicích. S přibývajícím věkem přišlo mírné vystřízlivění, ale volání vlnících se dálek zůstalo, a kdykoliv jsem se ocitl na břehu moře, znovu, a pokaždé usilovněji, se ozývalo. Před rokem na jaře jsem si koupil svůj první sextant, a při hledání různých tipů na jeho použití narazil čistě náhodou na stránky české firmy YachtNet, a na nich odkaz na "kapitánské kurzy". Možnost to byla tak lákavá, že jsem začal s pravidelností tyto stránky navštěvovat, a jakmile se loni na podzim objevila nabídka kurzů na rok 2008, okamžitě jsem se přihlásil na první a nejlevnější březnový termín.

Zhruba měsíc před samotným kurzem se v pražské kanceláři YachtNetu konala informativní schůzka pro účastníky kurzu. Sešli jsme se jen tři (plus majitel společnosti), zbytek budoucí posádky to měl do Prahy daleko. Poprvé jsem se setkal s Tiborem a Kryštofem. Netušil jsem tehdy ještě, že mám tu čest s neuvěřitelnou dvojkou kamarádů, kteří jsou schopni se od rána do večera urážet takovým způsobem, až člověku smíchy tečou slzy po tváři.
Na schůzce jsme rovněž dostali knížku "Staňte se kapitánem" od instruktora Romana Verby. Těšil jsem se, jak se dozvím něco o ovládání plachetnice, ale je to spíš jen příručka "pravidel námořního provozu". Ovšem nezbytná nejen pro samotnou zkoušku v chorvatském kapitanátu, ale pochopitelně i pro plavbu jako takovou.