sobota, prosince 22, 2007

Mamutí řízky


Fridtjof Nansen: Sibiř, země budoucnosti. 1913.

pondělí, prosince 03, 2007

Říp, 2.12.2007

Kdybyste mě nechali tipovat, jaká výprava si vyžádá dvou měsíců organizace, vyberu přinejmenším něco ze zahraničí. Ale cesta na Říp?

Tuhle cestu jsme plánovali jako dvoudenní výlet se stany z Prahy už v říjnu. Jak se ale blížil vybraný termín, odpadávali postupně přihlášení účastníci, až jsme nakonec zbyli pouze dva, a to jen na jednodenní variantu. Akce byla zrušena. Mezitím se ochladilo, a dvoudenní varianta už se pro většinu stala nemyslitelnou. I přesto jsme se pokusili o jednodenní Říp-revival o několik týdnů později. Zůstali jsme opět pouze dva, z spoluúčastnice ještě mírně churavá. Akce byla zrušena opět. Napotřetí to konečně vyšlo, bohužel sice v jednodenní variantě, nicméně s neobvykle vysokou účastí.

Už v sobotu jsem přijel do Prahy, vyzvedl Tamaru na nádraží, a zamířili jsme k Janě. Ta se účastní většiny našich turistických akcí tak docela nepřímo - ten pokoj se stal mým už tradičním základním táborem. Takže kromě pravidelného kapalného nájmu jí tímto děkuji i písemnou cestou :-).

V neděli máme všichni sraz v 7:25 na nádraží. Michal, který mívá většinou čtvrthodinové zpoždění, přišel tentokrát včas (zato ale Bezďa s Šárkou dobíhali vlak). No vlastně přišel pozdě... Dostal za úkol tam být, právě kvůli zpoždění, už v 7:10, o což se také neúspěšně pokusil.




V devítí lidech tedy odjíždíme do Nelahozevsi. V sobotu jsem při nákupech objevil v Luxoru na Václaváku "novou" knížku. Je to zřejmě nová edice již starší české survivor-ské klasiky od Jaroslava Pavlíčka "Člověk v drsné přírodě." Ihned jsem zakoupil dva exempláře této knihy, cestou vlakem jí udělal patřičnou reklamu, a zároveň připravil ostatní na to, co nás čeká... :-)



Trasa naší cesty







Z Nelahozevse vyrážíme kolem půl deváté ráno. Už při přípravě map jsem si všiml věci, kterou jsem tak nějak pasivně tušil už dříve - nedaleko od Nelahozevsi jsou nádrže s rezervními zásobami ropy pro Českou Republiku. Proto jsem počáteční trasu zvolil tak, aby nám tato kuriozita neunikla.


Ropné strategické rezervy ČR u Nelahozevsi




Přijde ochranka?




Říp se ukazuje na obzoru, aby v zápětí zmizel, a objevil se znovu až po několika hodinách.



Téměř celou cestu na Říp i do Roudnice nad Labem, kde naše cesta končí, sledujeme červenou značku. Zpočátku vede cesta více méně podél Vltavy, potom řeka odbočuje na východ směrem k Mělníku, zatímco cesta pokračuje na sever.


Na molu u Vltavy



Naštěstí je docela pěkně, ani jednou nám nesprchlo, jen se za poslední dny tak oteplilo, že pokud tam někde ležel sníh, už dávno zmizel. Jen v okolí Řípu narážíme občas na malé zbytky. Zato bláta přibývá, jak se blížíme k Řípu, že chvílemi zvedáme každý o několik kilo navíc.


Teď se ukáže, kdo má největší zátež (a kdo nejmenší sílu ve stehnech)




Výtlačná kupa (praotce Čecha)




Svačina v neinerciální soustavě




České Středohoří z Řípu




"Dobyt!"



Na vrchol přicházíme okolo 14h. Jedna část pokračuje k vyhlídce na České Středohoří, druhá rovnou do hospody, kde jsme se nakonec sešli všichni. Po odchodu z chaty nastává ovšem běh do Roudnice, odkud nám za hodinu a čtvrt jede vlak, a na nádraží je to ještě nějakých 7 km. Pár lidí ještě při sestupu odběhlo na jinou vyhlídku, podívat se na Žižkovskou věž, Tesco v Letňanech a Chrám sv. Víta, vykukující na obzoru, což bylo další zdržení. Poslední kilometr v Roudnici jsme strávili studiem map a vyptáváním se místních, protože červená značka nevede až k nádraží. Protože jsme nevěděli, jak je to ještě ve skutečnosti daleko, začali jsme podléhat pocitu, že už nemá cenu spěchat. K nádraží jsme ovšem přišli jen krátce po 16:14, kdy měl vlak odjíždět. Bezďa s Maruškou ještě beželi napřed, zjistit, zda náhodou nemá zpoždění (jel až z Děčína), bohužel jako na potvoru jel na čas, a byl už pryč. Další vlak jel až za 2 hodiny. Nám "pražákům" to bylo v podstatě jedno, ale někteří pokračovali ještě do Brna a do Olomouce. Paní u pokladny nám dokonce ochotně našla v systému i autobusy, bohužel nejbližší autobus jel ještě později než vlak.

Vyrazili jsme tedy do města, na náměstí došlo k dalšímu dělení - dámy zůstaly venku v zimě, před ozdobeným stromkem na náměstí, a poslouchaly koledy, pánové skončili v hospůdce na pivu. Před 18h jsme se pak sešli na nádraží a vrátili se přeplněným rychlíkem zpět do Prahy.

Kromě "očumování" úložiště ropy si cestu zpestřujeme např. i pokusem, co udělá 400 kV s řadou lidí, kteří se rozestaví do řady kolmo k vodičům a chytí se za konce prstů (neudělá to s nimi nic :-) ) a krmením poníků.

Jak už to tak bývá, můj hrubý odhad z mapy, že celková ušlá vzdálenost bude asi 20 km a do 14 hodin jsme v Roudnici, se ukázal dost podceněný. Celkem jsme ušli asi 27 km. Michal, který měl sebou PDA s GPS modulem mi pak poslal následující grafy, znázorňující vývoj rychlosti našeho postupu na čase a výškový profil trasy:







Stroj času

Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o sci-fi, si již určitě někdy položil otázku, jak sestrojit stroj času. Kdo by se nechtěl přesvědčit o tom, zda dinosauři vypadali opravdu tak, jak je zná z knížek a filmů,
zda příběh Nového zákona je založený na skutečně žijící osobě, nebo si zajet do Dallasu v listopadu roku 1963, stoupnout si před Kennedyho vůz a zařvat: "Zalez!"?


Ti, kteří se navíc zajímají i o fyziku, si možná položili i otázku hlubší - jak takovému stroji času sdělit, kde se chceme po onom přesunu v čase nacházet.


Sci-fi, které jsem kdy četl nebo viděl (čímž si dělám alibi pro případ, že určitě existují i sci-fi které neznám, a které řeší problém ještě jiným způsobem), lze dle této otázky rozdělit zhruba do tří základních skupin: 1) po přesunu v čase se ocitneme na "tom samém místě" (uvozovky jsou zde záměrně, jak se níže pokusím čtenáře přesvědčit, je "to samé místo" dost rozšířený omyl), 2) předem si cestovatel zvolí, kde se chce po přesunu nacházet, 3) otázka polohy se neřeší a cestovatel se ocitne na místě zcela náhodném.


Protože třetí kategorie by byla realizovatelná asi nejsnáze (ovšem pochybuji o smyslu takového stroje, snad kromě naplnění touhy okusit opojnou středověkou atmosféru hlubokého předrenesančního vesmíru), a druhá a první se dají v podstatě skloubit do jediné, zamysleme se teď nad oním výrazem "to samé místo". Co asi každého napadne ihned, je rotace Země. Takový stroj času by musel mít přesné informace o tom, jak se Země otáčí a jak se otáčela v minulosti. Ihned se ale vynoří celá řada dalších problémů - Země přece obíhá okolo Slunce, přesněji řečeno okolo těžiště sluneční soustavy, které vůči Slunci rozhodně není v konstntní poloze. Celá sluneční soustava obíhá se Sluncem okolo středu naší Galaxie, pohyb Galaxie je ovlivňován blízkými galaxiemi, ... takto by se dalo pokračovat dále.


Pokud někdo namítne, že přeci nějak musí jít stanovit polohu třeba jen vůči zemskému tělesu, vynoří se další problémy. Povrch Země je přeci také neustále v pohybu. Už jen za pouhý rok se některé kontinenty vůči sobě posunou o několik centimetrů, a pokud bychom se chtěli podívat na dinosaury, jak chceme zajistit, že po přesunu v čase na "to samé místo" neskončíme v oceánu, nebo ještě hůře, pohřbeni zaživa v zemské kůře?


Otázku polohy řeší elegantně teorie relativity. Chceme-li definovat polohu v prostoru, je třeba specifikovat, vůči čemu (tj. vůči jakému hmotnému objektu) ji vztahujeme. Stručně řečeno, chceme-li cestovat časem, musíme mít v ruce hmatatelný kousek historie. Dinosauří zub, Turínské plátno, nebo kulku co zabila Kennedyho. Potom stačí do stroje času vložit atom z předmětu a sdělit mu: "přenes mě o XXX let zpět na místo, v němž se daný atom nacházel." Každý hmotný objekt má svou "světočáru" (odborný výraz označující dráhu v prostoročase, nijak nesouvisející s věštěním či náboženstvím), a tato světočára by nám problém definice polohy měla pomoci vyřešit. Ten zbývající drobný problém - jak zajistit přesun v čase, ale raději nechám už na autorech sci-fi...


Vyšlo jako úvodník v IAN.