Marinu potkávám v metru asi 3/4 hodiny před dohodnutým srazem. Na letišti nám po odbavení začíná cesta příjemným zvukem otevírané plechovky piva. Cesta se dá popsat celkem stručně: v Praze jsme nasedli do letadla a v Suezu vylezli z taxíku. Sice jsem byl zastáncem dobrodružnější verze cesty prostřednictvím autobusů, ale Marina prosadila cestu taxíkem (s mým jen minimálním odporem), abychom se po příjezdu ještě stihli trochu vyspat (což se ukázalo jako zbytečná naděje, protože jsme stejně dorazili až za svítání).
Ještě před nástupem do taxíku mě čekalo smlouvání - moje slabá a neoblíbená parketa. Dle pozdějších informací od Viktora jsem s usmlouvanou cenou nedopadl nejhůře z ostatních pracantů na Grace, ale ani nejlépe. Takže spokojenost. Taxikáře jsem v Suezu musel navigovat podle GPS, místy to bylo napínavé, protože anglicky uměl jen o málo lépe než já arabsky. Po příjezdu dlouze diskutoval o sptropitném, dal jsem mu dva dolary, ale on chtěl tři. Do diskuze se po chvíli vložil i policista z místní policejní stanice (byt v němž zde bydlí stavitelé je poblíž), nerozuměl jsem ani slovo, ani na čí stojí straně. Ale to bylo fuk, za chvíli si nás přišel vyzvednout Viktor.
Domeček s bytem stojí na břehu ústí zamlženého Suezského průplavu. Dojem umocňuje panák Captaina Morgana, kterou si dáváme s Viktorem na uvítanou. Což vysvětluje i váhu Marinina batohu. Morgan + mnoho litrů ostatních lihovin totiž vypadlo právě odtud. A z Viktora vypadlo, že dva roky bydlel v Ondřejově. Takže jsme v podstatě sousedi.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat