Fridtjof Nansen: Sibiř, země budoucnosti. 1913.
sobota, prosince 22, 2007
pondělí, prosince 03, 2007
Říp, 2.12.2007
Kdybyste mě nechali tipovat, jaká výprava si vyžádá dvou měsíců organizace, vyberu přinejmenším něco ze zahraničí. Ale cesta na Říp?
Tuhle cestu jsme plánovali jako dvoudenní výlet se stany z Prahy už v říjnu. Jak se ale blížil vybraný termín, odpadávali postupně přihlášení účastníci, až jsme nakonec zbyli pouze dva, a to jen na jednodenní variantu. Akce byla zrušena. Mezitím se ochladilo, a dvoudenní varianta už se pro většinu stala nemyslitelnou. I přesto jsme se pokusili o jednodenní Říp-revival o několik týdnů později. Zůstali jsme opět pouze dva, z spoluúčastnice ještě mírně churavá. Akce byla zrušena opět. Napotřetí to konečně vyšlo, bohužel sice v jednodenní variantě, nicméně s neobvykle vysokou účastí.
Už v sobotu jsem přijel do Prahy, vyzvedl Tamaru na nádraží, a zamířili jsme k Janě. Ta se účastní většiny našich turistických akcí tak docela nepřímo - ten pokoj se stal mým už tradičním základním táborem. Takže kromě pravidelného kapalného nájmu jí tímto děkuji i písemnou cestou :-).
V neděli máme všichni sraz v 7:25 na nádraží. Michal, který mívá většinou čtvrthodinové zpoždění, přišel tentokrát včas (zato ale Bezďa s Šárkou dobíhali vlak). No vlastně přišel pozdě... Dostal za úkol tam být, právě kvůli zpoždění, už v 7:10, o což se také neúspěšně pokusil.
V devítí lidech tedy odjíždíme do Nelahozevsi. V sobotu jsem při nákupech objevil v Luxoru na Václaváku "novou" knížku. Je to zřejmě nová edice již starší české survivor-ské klasiky od Jaroslava Pavlíčka "Člověk v drsné přírodě." Ihned jsem zakoupil dva exempláře této knihy, cestou vlakem jí udělal patřičnou reklamu, a zároveň připravil ostatní na to, co nás čeká... :-)
Trasa naší cesty
Z Nelahozevse vyrážíme kolem půl deváté ráno. Už při přípravě map jsem si všiml věci, kterou jsem tak nějak pasivně tušil už dříve - nedaleko od Nelahozevsi jsou nádrže s rezervními zásobami ropy pro Českou Republiku. Proto jsem počáteční trasu zvolil tak, aby nám tato kuriozita neunikla.
Ropné strategické rezervy ČR u Nelahozevsi
Přijde ochranka?
Říp se ukazuje na obzoru, aby v zápětí zmizel, a objevil se znovu až po několika hodinách.
Téměř celou cestu na Říp i do Roudnice nad Labem, kde naše cesta končí, sledujeme červenou značku. Zpočátku vede cesta více méně podél Vltavy, potom řeka odbočuje na východ směrem k Mělníku, zatímco cesta pokračuje na sever.
Na molu u Vltavy
Naštěstí je docela pěkně, ani jednou nám nesprchlo, jen se za poslední dny tak oteplilo, že pokud tam někde ležel sníh, už dávno zmizel. Jen v okolí Řípu narážíme občas na malé zbytky. Zato bláta přibývá, jak se blížíme k Řípu, že chvílemi zvedáme každý o několik kilo navíc.
Teď se ukáže, kdo má největší zátež (a kdo nejmenší sílu ve stehnech)
Výtlačná kupa (praotce Čecha)
Svačina v neinerciální soustavě
České Středohoří z Řípu
"Dobyt!"
Na vrchol přicházíme okolo 14h. Jedna část pokračuje k vyhlídce na České Středohoří, druhá rovnou do hospody, kde jsme se nakonec sešli všichni. Po odchodu z chaty nastává ovšem běh do Roudnice, odkud nám za hodinu a čtvrt jede vlak, a na nádraží je to ještě nějakých 7 km. Pár lidí ještě při sestupu odběhlo na jinou vyhlídku, podívat se na Žižkovskou věž, Tesco v Letňanech a Chrám sv. Víta, vykukující na obzoru, což bylo další zdržení. Poslední kilometr v Roudnici jsme strávili studiem map a vyptáváním se místních, protože červená značka nevede až k nádraží. Protože jsme nevěděli, jak je to ještě ve skutečnosti daleko, začali jsme podléhat pocitu, že už nemá cenu spěchat. K nádraží jsme ovšem přišli jen krátce po 16:14, kdy měl vlak odjíždět. Bezďa s Maruškou ještě beželi napřed, zjistit, zda náhodou nemá zpoždění (jel až z Děčína), bohužel jako na potvoru jel na čas, a byl už pryč. Další vlak jel až za 2 hodiny. Nám "pražákům" to bylo v podstatě jedno, ale někteří pokračovali ještě do Brna a do Olomouce. Paní u pokladny nám dokonce ochotně našla v systému i autobusy, bohužel nejbližší autobus jel ještě později než vlak.
Vyrazili jsme tedy do města, na náměstí došlo k dalšímu dělení - dámy zůstaly venku v zimě, před ozdobeným stromkem na náměstí, a poslouchaly koledy, pánové skončili v hospůdce na pivu. Před 18h jsme se pak sešli na nádraží a vrátili se přeplněným rychlíkem zpět do Prahy.
Kromě "očumování" úložiště ropy si cestu zpestřujeme např. i pokusem, co udělá 400 kV s řadou lidí, kteří se rozestaví do řady kolmo k vodičům a chytí se za konce prstů (neudělá to s nimi nic :-) ) a krmením poníků.
Jak už to tak bývá, můj hrubý odhad z mapy, že celková ušlá vzdálenost bude asi 20 km a do 14 hodin jsme v Roudnici, se ukázal dost podceněný. Celkem jsme ušli asi 27 km. Michal, který měl sebou PDA s GPS modulem mi pak poslal následující grafy, znázorňující vývoj rychlosti našeho postupu na čase a výškový profil trasy:
Tuhle cestu jsme plánovali jako dvoudenní výlet se stany z Prahy už v říjnu. Jak se ale blížil vybraný termín, odpadávali postupně přihlášení účastníci, až jsme nakonec zbyli pouze dva, a to jen na jednodenní variantu. Akce byla zrušena. Mezitím se ochladilo, a dvoudenní varianta už se pro většinu stala nemyslitelnou. I přesto jsme se pokusili o jednodenní Říp-revival o několik týdnů později. Zůstali jsme opět pouze dva, z spoluúčastnice ještě mírně churavá. Akce byla zrušena opět. Napotřetí to konečně vyšlo, bohužel sice v jednodenní variantě, nicméně s neobvykle vysokou účastí.
Už v sobotu jsem přijel do Prahy, vyzvedl Tamaru na nádraží, a zamířili jsme k Janě. Ta se účastní většiny našich turistických akcí tak docela nepřímo - ten pokoj se stal mým už tradičním základním táborem. Takže kromě pravidelného kapalného nájmu jí tímto děkuji i písemnou cestou :-).
V neděli máme všichni sraz v 7:25 na nádraží. Michal, který mívá většinou čtvrthodinové zpoždění, přišel tentokrát včas (zato ale Bezďa s Šárkou dobíhali vlak). No vlastně přišel pozdě... Dostal za úkol tam být, právě kvůli zpoždění, už v 7:10, o což se také neúspěšně pokusil.
V devítí lidech tedy odjíždíme do Nelahozevsi. V sobotu jsem při nákupech objevil v Luxoru na Václaváku "novou" knížku. Je to zřejmě nová edice již starší české survivor-ské klasiky od Jaroslava Pavlíčka "Člověk v drsné přírodě." Ihned jsem zakoupil dva exempláře této knihy, cestou vlakem jí udělal patřičnou reklamu, a zároveň připravil ostatní na to, co nás čeká... :-)
Trasa naší cesty
Z Nelahozevse vyrážíme kolem půl deváté ráno. Už při přípravě map jsem si všiml věci, kterou jsem tak nějak pasivně tušil už dříve - nedaleko od Nelahozevsi jsou nádrže s rezervními zásobami ropy pro Českou Republiku. Proto jsem počáteční trasu zvolil tak, aby nám tato kuriozita neunikla.
Ropné strategické rezervy ČR u Nelahozevsi
Přijde ochranka?
Říp se ukazuje na obzoru, aby v zápětí zmizel, a objevil se znovu až po několika hodinách.
Téměř celou cestu na Říp i do Roudnice nad Labem, kde naše cesta končí, sledujeme červenou značku. Zpočátku vede cesta více méně podél Vltavy, potom řeka odbočuje na východ směrem k Mělníku, zatímco cesta pokračuje na sever.
Na molu u Vltavy
Naštěstí je docela pěkně, ani jednou nám nesprchlo, jen se za poslední dny tak oteplilo, že pokud tam někde ležel sníh, už dávno zmizel. Jen v okolí Řípu narážíme občas na malé zbytky. Zato bláta přibývá, jak se blížíme k Řípu, že chvílemi zvedáme každý o několik kilo navíc.
Teď se ukáže, kdo má největší zátež (a kdo nejmenší sílu ve stehnech)
Výtlačná kupa (praotce Čecha)
Svačina v neinerciální soustavě
České Středohoří z Řípu
"Dobyt!"
Na vrchol přicházíme okolo 14h. Jedna část pokračuje k vyhlídce na České Středohoří, druhá rovnou do hospody, kde jsme se nakonec sešli všichni. Po odchodu z chaty nastává ovšem běh do Roudnice, odkud nám za hodinu a čtvrt jede vlak, a na nádraží je to ještě nějakých 7 km. Pár lidí ještě při sestupu odběhlo na jinou vyhlídku, podívat se na Žižkovskou věž, Tesco v Letňanech a Chrám sv. Víta, vykukující na obzoru, což bylo další zdržení. Poslední kilometr v Roudnici jsme strávili studiem map a vyptáváním se místních, protože červená značka nevede až k nádraží. Protože jsme nevěděli, jak je to ještě ve skutečnosti daleko, začali jsme podléhat pocitu, že už nemá cenu spěchat. K nádraží jsme ovšem přišli jen krátce po 16:14, kdy měl vlak odjíždět. Bezďa s Maruškou ještě beželi napřed, zjistit, zda náhodou nemá zpoždění (jel až z Děčína), bohužel jako na potvoru jel na čas, a byl už pryč. Další vlak jel až za 2 hodiny. Nám "pražákům" to bylo v podstatě jedno, ale někteří pokračovali ještě do Brna a do Olomouce. Paní u pokladny nám dokonce ochotně našla v systému i autobusy, bohužel nejbližší autobus jel ještě později než vlak.
Vyrazili jsme tedy do města, na náměstí došlo k dalšímu dělení - dámy zůstaly venku v zimě, před ozdobeným stromkem na náměstí, a poslouchaly koledy, pánové skončili v hospůdce na pivu. Před 18h jsme se pak sešli na nádraží a vrátili se přeplněným rychlíkem zpět do Prahy.
Kromě "očumování" úložiště ropy si cestu zpestřujeme např. i pokusem, co udělá 400 kV s řadou lidí, kteří se rozestaví do řady kolmo k vodičům a chytí se za konce prstů (neudělá to s nimi nic :-) ) a krmením poníků.
Jak už to tak bývá, můj hrubý odhad z mapy, že celková ušlá vzdálenost bude asi 20 km a do 14 hodin jsme v Roudnici, se ukázal dost podceněný. Celkem jsme ušli asi 27 km. Michal, který měl sebou PDA s GPS modulem mi pak poslal následující grafy, znázorňující vývoj rychlosti našeho postupu na čase a výškový profil trasy:
Stroj času
Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o sci-fi, si již určitě někdy položil otázku, jak sestrojit stroj času. Kdo by se nechtěl přesvědčit o tom, zda dinosauři vypadali opravdu tak, jak je zná z knížek a filmů,
zda příběh Nového zákona je založený na skutečně žijící osobě, nebo si zajet do Dallasu v listopadu roku 1963, stoupnout si před Kennedyho vůz a zařvat: "Zalez!"?
zda příběh Nového zákona je založený na skutečně žijící osobě, nebo si zajet do Dallasu v listopadu roku 1963, stoupnout si před Kennedyho vůz a zařvat: "Zalez!"?
Ti, kteří se navíc zajímají i o fyziku, si možná položili i otázku hlubší - jak takovému stroji času sdělit, kde se chceme po onom přesunu v čase nacházet.
Sci-fi, které jsem kdy četl nebo viděl (čímž si dělám alibi pro případ, že určitě existují i sci-fi které neznám, a které řeší problém ještě jiným způsobem), lze dle této otázky rozdělit zhruba do tří základních skupin: 1) po přesunu v čase se ocitneme na "tom samém místě" (uvozovky jsou zde záměrně, jak se níže pokusím čtenáře přesvědčit, je "to samé místo" dost rozšířený omyl), 2) předem si cestovatel zvolí, kde se chce po přesunu nacházet, 3) otázka polohy se neřeší a cestovatel se ocitne na místě zcela náhodném.
Protože třetí kategorie by byla realizovatelná asi nejsnáze (ovšem pochybuji o smyslu takového stroje, snad kromě naplnění touhy okusit opojnou středověkou atmosféru hlubokého předrenesančního vesmíru), a druhá a první se dají v podstatě skloubit do jediné, zamysleme se teď nad oním výrazem "to samé místo". Co asi každého napadne ihned, je rotace Země. Takový stroj času by musel mít přesné informace o tom, jak se Země otáčí a jak se otáčela v minulosti. Ihned se ale vynoří celá řada dalších problémů - Země přece obíhá okolo Slunce, přesněji řečeno okolo těžiště sluneční soustavy, které vůči Slunci rozhodně není v konstntní poloze. Celá sluneční soustava obíhá se Sluncem okolo středu naší Galaxie, pohyb Galaxie je ovlivňován blízkými galaxiemi, ... takto by se dalo pokračovat dále.
Pokud někdo namítne, že přeci nějak musí jít stanovit polohu třeba jen vůči zemskému tělesu, vynoří se další problémy. Povrch Země je přeci také neustále v pohybu. Už jen za pouhý rok se některé kontinenty vůči sobě posunou o několik centimetrů, a pokud bychom se chtěli podívat na dinosaury, jak chceme zajistit, že po přesunu v čase na "to samé místo" neskončíme v oceánu, nebo ještě hůře, pohřbeni zaživa v zemské kůře?
Otázku polohy řeší elegantně teorie relativity. Chceme-li definovat polohu v prostoru, je třeba specifikovat, vůči čemu (tj. vůči jakému hmotnému objektu) ji vztahujeme. Stručně řečeno, chceme-li cestovat časem, musíme mít v ruce hmatatelný kousek historie. Dinosauří zub, Turínské plátno, nebo kulku co zabila Kennedyho. Potom stačí do stroje času vložit atom z předmětu a sdělit mu: "přenes mě o XXX let zpět na místo, v němž se daný atom nacházel." Každý hmotný objekt má svou "světočáru" (odborný výraz označující dráhu v prostoročase, nijak nesouvisející s věštěním či náboženstvím), a tato světočára by nám problém definice polohy měla pomoci vyřešit. Ten zbývající drobný problém - jak zajistit přesun v čase, ale raději nechám už na autorech sci-fi...
Vyšlo jako úvodník v IAN.
středa, listopadu 28, 2007
Propadák
Včera večer jsem si udělal procházku po zasněžených pastvinách v okolí Ondřejova. Šustící sníh, -4°C, a nad tím jasná obloha a svítící Měsíc krátce po úplňku. Romantika...
A uprostřed této idylické bílé pláně jsem se propadl sněhem a ledem do vody tak hluboké, že mi nateklo do bot :-).
A uprostřed této idylické bílé pláně jsem se propadl sněhem a ledem do vody tak hluboké, že mi nateklo do bot :-).
pondělí, listopadu 26, 2007
Myslel jsem
že tyhle věci se dnes už v antarktických vodách nedějí...
Zdroj: www.thepoles.com
Celá zpráva (anglicky)
Zdroj: www.thepoles.com
Celá zpráva (anglicky)
pátek, listopadu 02, 2007
Terenní astronomie
V nedávném příspěvku jsem psal o měření seeingu, a tuto středu se mi naskytla příležitost vyjet do Novohradských hor osobně.
Balíme aparaturu do auta.
Předpověď na noc byla slibná, ale vyjížděli jsme pod úplně zamračenou oblohou, až jsme se báli, že během měření zmokneme :). Na stanoviště ve výšce něco málo přes 1000 m dorážíme po čtyřech hodinách jízdy před šestou večer, za hodinu už dalekohled stojí a benzinová elektrocentrála běží, a my se (zatím marně) pokoušímě dírami v mracích a přes mlhu zorientovat řídící elektroniku dalekohledu podle Altaira a Polárky. To se nakonec podařilo, ale díky mlze začínáme měřit až v 9 večer.
Začátek měření - v mlze husté tak, že hvězdy skoro nejsou vidět.
Venku teplota klesá pod nulu. Elektrické i datové kabely méme ovšem od dalekohledu vedené do asi 20 m vzdáleného auta, vytápěného klimatizací na 18 až 23 stupňů. Tam sedíme s notebookem na klíně.
"Kroupy" rosy na zemi.
Nakonec se skoro úplně vyjasňuje. Občas je ale stejně nutné vyběhnout z auta ven. Zkontrolovat benzín v elektrocentrále, ofénovat orosenou korekční desku dalekohledu, a pootočit pomocí motorků dalekohled zpět do správné polohy, protože ačkoli je řízen elektronicky, stejně pozvolna ujíždí mimo pozorovanou hvězdu.
A taky se mrknout na kometu 17P/Holmes, která nedávným výbuchem zjasnila z 15 na 2 magnitudu.
Aparatura s kometou v pozadí. Ty "hvězdy" v popředí dalekohledu jsou odrazem měsíčního světla na krystalcích jinovatky.
K ránu dostává dalekohled zabrat - jinovatka se usazuje úplně všude.
Naše detašované a vyhřáté pracoviště :).
Východ Slunce
Mlha a jinovatka v údolí
Po ránu všechno balíme a uklízíme, a nevyspalí odjíždíme zpět. Já i řidič cestou pospáváme :-).
Balíme aparaturu do auta.
Předpověď na noc byla slibná, ale vyjížděli jsme pod úplně zamračenou oblohou, až jsme se báli, že během měření zmokneme :). Na stanoviště ve výšce něco málo přes 1000 m dorážíme po čtyřech hodinách jízdy před šestou večer, za hodinu už dalekohled stojí a benzinová elektrocentrála běží, a my se (zatím marně) pokoušímě dírami v mracích a přes mlhu zorientovat řídící elektroniku dalekohledu podle Altaira a Polárky. To se nakonec podařilo, ale díky mlze začínáme měřit až v 9 večer.
Začátek měření - v mlze husté tak, že hvězdy skoro nejsou vidět.
Venku teplota klesá pod nulu. Elektrické i datové kabely méme ovšem od dalekohledu vedené do asi 20 m vzdáleného auta, vytápěného klimatizací na 18 až 23 stupňů. Tam sedíme s notebookem na klíně.
"Kroupy" rosy na zemi.
Nakonec se skoro úplně vyjasňuje. Občas je ale stejně nutné vyběhnout z auta ven. Zkontrolovat benzín v elektrocentrále, ofénovat orosenou korekční desku dalekohledu, a pootočit pomocí motorků dalekohled zpět do správné polohy, protože ačkoli je řízen elektronicky, stejně pozvolna ujíždí mimo pozorovanou hvězdu.
A taky se mrknout na kometu 17P/Holmes, která nedávným výbuchem zjasnila z 15 na 2 magnitudu.
Aparatura s kometou v pozadí. Ty "hvězdy" v popředí dalekohledu jsou odrazem měsíčního světla na krystalcích jinovatky.
K ránu dostává dalekohled zabrat - jinovatka se usazuje úplně všude.
Naše detašované a vyhřáté pracoviště :).
Východ Slunce
Mlha a jinovatka v údolí
Po ránu všechno balíme a uklízíme, a nevyspalí odjíždíme zpět. Já i řidič cestou pospáváme :-).
úterý, října 30, 2007
Malá Morávka/Praděd, aneb můj první letošní sníh
Měla to být větší akce. Bohužel jsem byl jediný, kdo se na ni přihlásil, a vzhledem k tomu, že ani hlavní organizátorce Tamaře ani mně nevadilo když to bude nakonec jen ve dvou, proběhlo to nakonec jen ve dvou.
V pátek jsem si vzal den volno a ráno odjel z Ondřejova. Celá cesta přes Olomouc, kde se ke mně Tamara přidala, až na Malou Morávku v Jeseníkách mi zabrala 7,5 hodiny brutto. Do chaty vychladlé na okolní teplotu jsme přišli okolo půl páté večer, a první věc, kterou bylo třeba zajistit, byl oheň v kamnech. Okamžitě se mi vybavily všechny pokusy o rozdělání ohně v kamnech pod zcela studeným komínem, jaké jsem doposud zažil. Ani jeden z nich bych nepopsal jako právě snadnou a rychlou záležitost. Nicméně pustil jsem se do štípání třísek a polínek. Něco se pak neobvykle zázračným způsobem vyvedlo (zřejmě k tomu přispělo dokonale suché dřevo a zkušenost nabytá loňskou zimu v Tatrách, že technika zapalování ohně v kamnech se značně liší od rozdělávání ohně na ohništi), stačila jediná sirka, a za chviličku už oheň vesele plápolal.
Kamna zapálená jedinou sirkou. Tímhle úspěchem se budu chlubit ještě dlouho :-).
Aby nebylo vše tak růžové, světnice se brzy začala plnit štiplavým kouřem. Hromadil se u stropu a pod lampou vytvářel divadlo zvolna se převalujících různě hustých vrstev. Jediné místo, kde se dalo existovat, i při otevřených oknech a dveřích, byla podlaha. V sedě na židli už to bylo nepříjemné, a ve stoje bylo obtížné udržet oči delší dobu suché, natož dýchat.
Obrázek jak z dobrého 3D renderu - vrstvy kouře pod lampou.
Kouř pod lampou - detail.
Světnice ve světle blesku z boku.
Přičítali jsme kouř studenému komínu, ale nakonec se ukázalo, že na vině jsou netěsnící kamna. V devět večer jsme se totiž přesunuli do jiné místnosti, rozdělali oheň (nultou sirkou :-) v tamnějších kamnech a do půlnoci ji krásně vytopili i bez kouře.
Druhý den podnikáme výstup na Praděd. Téměř celou cestu jdeme v mlze, za občasného mrholení, ale i tak výlet stojí za to. Kvůli pěšině zaváté sněhem cestou nahoru trochu bloudíme, na zpáteční cestě zase díky "zkratce" brodíme přes potok. Já až k Ovčárně svorně tvrdím, že jsem v těchto končinách ještě nebyl, ale když Tamara zmínila Petrovy kameny, dochází mi, že jsem byl na Pradědu před šesti lety lyžovat.
Bloudíme sněhem
"Vrcholové" foto
Lebedění ve sněhu
Podzimní idylka
Vezmeme to zkratkou... Ale zkrátili jsme si vlastně jen dlouhou chvíli.
Dřevěná chalupa mi svými trámy, podlahami, a úzkými schodištěmi připomíná loď. A tak se večerní hovor (kromě hlavolamů :) točí kolem starých mořeplavců a jejich miniaturních kocábek, na nichž dokázali překonat oceán.
Následující den vstáváme v 7h, abych se stihl rozumně vrátit do Ondřejova. Udivuje mě, jaké už je za okny světlo. Prý je to tady taková místní specialita, že Slunce vychází a zapadá v jinou dobu, než ve zbytku republiky :-). Až v Olomouci, po hodině a půl cesty autobusem, ovšem zjišťujeme, že se měnil čas (a můj mobil, který mě ráno budil, se přestavil automaticky).
V pátek jsem si vzal den volno a ráno odjel z Ondřejova. Celá cesta přes Olomouc, kde se ke mně Tamara přidala, až na Malou Morávku v Jeseníkách mi zabrala 7,5 hodiny brutto. Do chaty vychladlé na okolní teplotu jsme přišli okolo půl páté večer, a první věc, kterou bylo třeba zajistit, byl oheň v kamnech. Okamžitě se mi vybavily všechny pokusy o rozdělání ohně v kamnech pod zcela studeným komínem, jaké jsem doposud zažil. Ani jeden z nich bych nepopsal jako právě snadnou a rychlou záležitost. Nicméně pustil jsem se do štípání třísek a polínek. Něco se pak neobvykle zázračným způsobem vyvedlo (zřejmě k tomu přispělo dokonale suché dřevo a zkušenost nabytá loňskou zimu v Tatrách, že technika zapalování ohně v kamnech se značně liší od rozdělávání ohně na ohništi), stačila jediná sirka, a za chviličku už oheň vesele plápolal.
Kamna zapálená jedinou sirkou. Tímhle úspěchem se budu chlubit ještě dlouho :-).
Aby nebylo vše tak růžové, světnice se brzy začala plnit štiplavým kouřem. Hromadil se u stropu a pod lampou vytvářel divadlo zvolna se převalujících různě hustých vrstev. Jediné místo, kde se dalo existovat, i při otevřených oknech a dveřích, byla podlaha. V sedě na židli už to bylo nepříjemné, a ve stoje bylo obtížné udržet oči delší dobu suché, natož dýchat.
Obrázek jak z dobrého 3D renderu - vrstvy kouře pod lampou.
Kouř pod lampou - detail.
Světnice ve světle blesku z boku.
Přičítali jsme kouř studenému komínu, ale nakonec se ukázalo, že na vině jsou netěsnící kamna. V devět večer jsme se totiž přesunuli do jiné místnosti, rozdělali oheň (nultou sirkou :-) v tamnějších kamnech a do půlnoci ji krásně vytopili i bez kouře.
Druhý den podnikáme výstup na Praděd. Téměř celou cestu jdeme v mlze, za občasného mrholení, ale i tak výlet stojí za to. Kvůli pěšině zaváté sněhem cestou nahoru trochu bloudíme, na zpáteční cestě zase díky "zkratce" brodíme přes potok. Já až k Ovčárně svorně tvrdím, že jsem v těchto končinách ještě nebyl, ale když Tamara zmínila Petrovy kameny, dochází mi, že jsem byl na Pradědu před šesti lety lyžovat.
Bloudíme sněhem
"Vrcholové" foto
Lebedění ve sněhu
Podzimní idylka
Vezmeme to zkratkou... Ale zkrátili jsme si vlastně jen dlouhou chvíli.
Dřevěná chalupa mi svými trámy, podlahami, a úzkými schodištěmi připomíná loď. A tak se večerní hovor (kromě hlavolamů :) točí kolem starých mořeplavců a jejich miniaturních kocábek, na nichž dokázali překonat oceán.
Následující den vstáváme v 7h, abych se stihl rozumně vrátit do Ondřejova. Udivuje mě, jaké už je za okny světlo. Prý je to tady taková místní specialita, že Slunce vychází a zapadá v jinou dobu, než ve zbytku republiky :-). Až v Olomouci, po hodině a půl cesty autobusem, ovšem zjišťujeme, že se měnil čas (a můj mobil, který mě ráno budil, se přestavil automaticky).
neděle, října 21, 2007
Pod strání u Medníka
Zdravim vsechny ctenare (neter Barborku a jeji stastne rodice specialne) ze stanu kdesi pod Mednikem. Totiž takhle nějak jsem vás chtěl prostřednictvím mobilu zdravit už včera večer, ale baterka mi došla v půlce.
Udělal jsem si o víkendu dvoudenní výlet z Ondřejova k Sázavě a podél proudu až na soutok s Vltavou. Vyrazil jsem v sobotu dopoledne, a hned na začátku cesty narazil na malé stádo losů (docela překvapení) a tak si i díky počasí připadal chvíli jako někde v Norsku.
Mířím nejprve víceméně přímo na západ až do Kamenice (cestou mě pronásleduje hrozná chuť na ovesnou nebo krupicovou kaši :), a pak jsem se stočil už pomalu na jih k řece, do Kamenného Přívozu.
Hrobka barona Ringhoffera
Dál pak už během soumraku a nakonec i noci podél Sázavy. Jakmile trochu zmizely chaty (bohužel je to tu samá chatová oblast) a po levé straně se objevil prázdný les, začal jsem hledat místo pro stan. Les rostl ale v dosti prudkém svahu, takže najít vhodně rovné místo, navíc už po tmě jen při světle baterky, nebylo nic jednoduchého. Po půl hodině pátrání (tj. po sedmé hodině, kdy byla už tma jako v pytli) se mi to nakonec podařilo, ačkoliv to nebylo úplně ideální a ležel jsem pak trochu z kopce, a za další půl hodinu už stan stál (ještě stále jsem se nenaučil stavět tenhle stan využívající turistických teleskopických holí dostatečně efektivně).
Po 21h se pomalu chystám spát. Karimatku mám přehnutou, abych měl pod zádama 2 vrstvy, pod hlavou mám KPZku, a nohy na batohu. Při usínání je venku 6°C a vevnitř 10°C. Těšil jsem se, jak budu během usínání naslouchat zvukům lesa, ale únava mě brzy přemohla. Asi půl hodiny po usnutí mě probudil zvláštní zvuk, nejdřív jsem myslel, že je to pták. Tvor opakoval stále dokola takovou dvojici krátkého kvoknutí a chrotnutí, ale jak se blížil, a začaly být slyšet i praskající větvičky od jeho prodírání se lesem, z kvokání se vyklubalo kvikání, a mě bylo jasné, která bije. Já snad tahle zvířata přitahuju! Ležel jsem bez hnutí a snažil se skoro nedýchat, i když se mi zdálo nepravděpodobné, že by mi divočák vlezl až do stanu, navíc byl docela daleko - to jen ta tma a ticho všude kolem vytvářely dojem, jako by se každou chvíli měla stěna stanu roztrhnout a vevnitř se objevit rypák půlmetrákového prasete. Nevím, co ho nakonec vylekalo, možná mě jen konečně zavětřil, ale vydal náhle dlouhý a hlasitý, vyděšený nebo zuřivý (to už jsem nepoznal) chrrrrrrrrrocht a s rámusem odklusal. To už ze mě ovšem tekly čůrky potu, nejen proto, že jsem si vzal na vyzkoušení nový teplý spacák s extrémem do -28°C (takže jsem většinu noci nakonec strávil rozepnutý). Ještě tak deset minut jsem naslouchal, než se mi podařilo znova usnout, ale díky bohu se do rána už nic podobného (kromě snad jedné proběhnuvší srnky) neopakovalo. Nebo jsem to zaspal.
Vstával jsem v 5h. Už ve 4:20 mě vzbudil houkající "Posázavský Pacifik", ale ještě se mi podařilo usnout. Nasnídat se a sbalit všechno jsem chtěl pokud možno ještě za tmy, abych nepohoršoval případná ranní ptáčata mezi chataři. Očekával jsem, že mi to zabere asi dvě hodiny, což se téměř podařilo. Teplota vnoci klesla venku na 4,6°C a vevnitř na 7°C. Přizpůsobil jsem se ale velmi rychle, zatímco jsem včera večer seděl ve stanu v čepici a tenkých rukavících, a neustále posmrkával, dnes ráno mi bylo i bez smrkání, čepice a rukavic, akorát. Při balení stanu vyšlo najevo, že jsem asi nebyl sám, kdo tohle místo nějakým způsobem už využil. Pod vyvráceným stromem ležícím hned vedle jsem objevil (ne, nebylo tam to, co byste možná teď čekali :) dvě tenisky. Ale muselo to být dost dávno,co je tam někdo odložil, nebo snad zapoměl, protože obě už pokrývala silná vrstva mechu.
Zákruty Sázavy
Pokračuju po červené značce do Davle na nádraží, kam jsem dorazil v 9:30. Původně jsem chtěl pokračovat do Řevnice nebo do Zbraslavi, ale pořád mrholí. To by ani nebyl takový problém - na déšť jsem byl vybavený, ale to samé jako v případě spacáku - bunda byla tak teplá, že když jsem se do ní oblékl, byl jsem brzo víc mokrý zevnitř než zvenku. Takže z Davle už se vracím vlakem.
Medník
Udělal jsem si o víkendu dvoudenní výlet z Ondřejova k Sázavě a podél proudu až na soutok s Vltavou. Vyrazil jsem v sobotu dopoledne, a hned na začátku cesty narazil na malé stádo losů (docela překvapení) a tak si i díky počasí připadal chvíli jako někde v Norsku.
Mířím nejprve víceméně přímo na západ až do Kamenice (cestou mě pronásleduje hrozná chuť na ovesnou nebo krupicovou kaši :), a pak jsem se stočil už pomalu na jih k řece, do Kamenného Přívozu.
Hrobka barona Ringhoffera
Dál pak už během soumraku a nakonec i noci podél Sázavy. Jakmile trochu zmizely chaty (bohužel je to tu samá chatová oblast) a po levé straně se objevil prázdný les, začal jsem hledat místo pro stan. Les rostl ale v dosti prudkém svahu, takže najít vhodně rovné místo, navíc už po tmě jen při světle baterky, nebylo nic jednoduchého. Po půl hodině pátrání (tj. po sedmé hodině, kdy byla už tma jako v pytli) se mi to nakonec podařilo, ačkoliv to nebylo úplně ideální a ležel jsem pak trochu z kopce, a za další půl hodinu už stan stál (ještě stále jsem se nenaučil stavět tenhle stan využívající turistických teleskopických holí dostatečně efektivně).
Po 21h se pomalu chystám spát. Karimatku mám přehnutou, abych měl pod zádama 2 vrstvy, pod hlavou mám KPZku, a nohy na batohu. Při usínání je venku 6°C a vevnitř 10°C. Těšil jsem se, jak budu během usínání naslouchat zvukům lesa, ale únava mě brzy přemohla. Asi půl hodiny po usnutí mě probudil zvláštní zvuk, nejdřív jsem myslel, že je to pták. Tvor opakoval stále dokola takovou dvojici krátkého kvoknutí a chrotnutí, ale jak se blížil, a začaly být slyšet i praskající větvičky od jeho prodírání se lesem, z kvokání se vyklubalo kvikání, a mě bylo jasné, která bije. Já snad tahle zvířata přitahuju! Ležel jsem bez hnutí a snažil se skoro nedýchat, i když se mi zdálo nepravděpodobné, že by mi divočák vlezl až do stanu, navíc byl docela daleko - to jen ta tma a ticho všude kolem vytvářely dojem, jako by se každou chvíli měla stěna stanu roztrhnout a vevnitř se objevit rypák půlmetrákového prasete. Nevím, co ho nakonec vylekalo, možná mě jen konečně zavětřil, ale vydal náhle dlouhý a hlasitý, vyděšený nebo zuřivý (to už jsem nepoznal) chrrrrrrrrrocht a s rámusem odklusal. To už ze mě ovšem tekly čůrky potu, nejen proto, že jsem si vzal na vyzkoušení nový teplý spacák s extrémem do -28°C (takže jsem většinu noci nakonec strávil rozepnutý). Ještě tak deset minut jsem naslouchal, než se mi podařilo znova usnout, ale díky bohu se do rána už nic podobného (kromě snad jedné proběhnuvší srnky) neopakovalo. Nebo jsem to zaspal.
Vstával jsem v 5h. Už ve 4:20 mě vzbudil houkající "Posázavský Pacifik", ale ještě se mi podařilo usnout. Nasnídat se a sbalit všechno jsem chtěl pokud možno ještě za tmy, abych nepohoršoval případná ranní ptáčata mezi chataři. Očekával jsem, že mi to zabere asi dvě hodiny, což se téměř podařilo. Teplota vnoci klesla venku na 4,6°C a vevnitř na 7°C. Přizpůsobil jsem se ale velmi rychle, zatímco jsem včera večer seděl ve stanu v čepici a tenkých rukavících, a neustále posmrkával, dnes ráno mi bylo i bez smrkání, čepice a rukavic, akorát. Při balení stanu vyšlo najevo, že jsem asi nebyl sám, kdo tohle místo nějakým způsobem už využil. Pod vyvráceným stromem ležícím hned vedle jsem objevil (ne, nebylo tam to, co byste možná teď čekali :) dvě tenisky. Ale muselo to být dost dávno,co je tam někdo odložil, nebo snad zapoměl, protože obě už pokrývala silná vrstva mechu.
Zákruty Sázavy
Pokračuju po červené značce do Davle na nádraží, kam jsem dorazil v 9:30. Původně jsem chtěl pokračovat do Řevnice nebo do Zbraslavi, ale pořád mrholí. To by ani nebyl takový problém - na déšť jsem byl vybavený, ale to samé jako v případě spacáku - bunda byla tak teplá, že když jsem se do ní oblékl, byl jsem brzo víc mokrý zevnitř než zvenku. Takže z Davle už se vracím vlakem.
Medník
středa, října 17, 2007
Nervózní atmosféra
Zařízení, které vidíte na horním obrázku, není dvouhlavňový protiletadlový kanón, a tento článek nebude o dění na blízkém ani vzdáleném východě :-). Je to jednoduchý robotický dalekohled upravený pro měření neklidu ovzduší, neboli seeingu.
Seeing je důsledkem neustálých pohybů různě zahřátých oblastí vzduchu. Protože rozdíl teploty způsobuje i rozdíl v hustotě, mají tyto pohybující se oblasti i různý index lomu, a prochází-li jimi paprsek světla, je na své cestě všelijak ohýbán. Výsledek známe z běžné praxe - při pohledu na hvězdnou oblohu se nám jednotlivé hvězdy nejeví jako statické svítící body, ale různě poblikávají a mihotají se.
Seeing je zároveň hlavní příčinou, proč se hvězdy na astronomických snímcích nezobrazují jako body, ale jako kotoučky, jejichž průměr je tím větší, čím neklidnější atmosféra je. Skutečný obraz hvězdy totiž na snímku neustále poskakuje, a stačí trochu delší expozice, a už nám tento poskakující obraz vytvoří místo bodu nechutnou "knedlu". Její velikost se může pohybovat od zlomků až po několik (úhlových) vteřin, podle kvality ovzduší, a vyjadřuje míru seeingu v daném okamžiku na daném místě.
Existuje ale i jiná metoda na měření seeingu, místo toho abychom přeměřovali "velikosti" hvězd na snímcích. S mojí občasnou pomocí ji už nějaký ten týden používají kolegové zde v Ondřejově a v Novohradských horách.
Základní princip optiky všech dalekohledů spočívá v tom, že rovnoběžně přicházející paprsky soustředí do jediného bodu. Pokud tedy před dalekohled vložíme stínítko např. se dvěma otvory, tak při dobrém zaostření se hvězda nezobrazí jako dva body, ale pochopitelně pouze jako jeden. Princip zmiňované metody ale spočívá v tom, že dalekohled naopak záměrně rozostříme a na snímcích se pak jediná hvězda rozdělí na dvě. Vlivem seeingu tyto dva obrazy nejen že neustále poskakují, ale zároveň mění vzájemnou vzdálenost. Vhodný software potom jen počítá, jak moc se mění vzdálenost těchto dvou obrazů.
Detail dalekohledu vybaveného stínítkem se dvěma otvory, z nichž každý má svou vlastní rosnici na ochranu před kondenzací na optice dalekohledu.
Dva obrazy Polárky zachycené CCD kamerou v ohnisku dalekohledu. Snímky byly pořizovány s odstupem zhruba jedné sekundy, takže tato animace zobrazuje poskakování obrazů v reálném čase. Levý obraz je trochu víc rozmazán, protože kamera není přesně v optické ose dalekohledu, ale pro měření to moc nevadí.
A proč že se to všechno dělá? Pokud půjde vše podle plánu, a příslušné orgány schválí žádost o grant z finančních prostředků EU, vyroste za několik let v Novohradských horách na jihu Čech nový dvoumetrový dalekohled, určený výhradně k fotometrii planetek. Místo stavby nebylo ještě definitivně určeno, a protože seeing je jeden z klíčových faktorů, ovlivňujících kvalitu pozorovacího stanoviště, je třeba vytipovaná místa dobře proměřit a srovnat s Ondřejovem.
pondělí, října 15, 2007
pátek, října 12, 2007
Úsvit
Nedávno odstartovala sonda Dawn k planetkám (pardon, k jedné planetce a jedné trpasličí planetě) Vesta a Ceres. Těm, kteří o této misi nic neví, ale i těm, kteří o ní už něcí ví, doporučuju tohle velmi zdařilé video:
úterý, září 25, 2007
středa, září 19, 2007
Movie from Colorado XV - příjezd do Denveru
Příjezd do Denveru.
A to je z Colorada vše. Jen ještě opravím jednu informaci, která se tu objevila v předchozích článcích - Denver nemá 5 milionů obyvatel, ale jen 500 tisíc.
úterý, září 18, 2007
Movie from Colorado XIV - příjezd k Dinosaur National Monumentu
Příjezd k Dinosaur National Monumentu
neděle, září 16, 2007
Rok se s rokem sešel
Před rokem jsem v Ondřejově dostal novou kancelář s výhledem na západní obzor. Některé momentky, kterých jsem byl ze svého okna svědkem, se tu už objevily. Inhed po přestěhování jsem ale začal se systematickým snímkováním přírody za oknem. Každý den, pokud jsem si právě vzpoměl, a byl právě v práci, zhruba půl hodiny před polednem jeden snímek. Všechny obrázky za celý rok jsem teď složil do následujícího videa:
Protože Google svou kompresí videa obvykle značně znehodnotí, pro zájemce je původní verze ke stažení zde [avi, 7.5 MB].
Protože Google svou kompresí videa obvykle značně znehodnotí, pro zájemce je původní verze ke stažení zde [avi, 7.5 MB].
sobota, září 15, 2007
pátek, září 14, 2007
středa, září 12, 2007
Liparské ostrovy - září 2007
V pondělí večer jsme se vrátili z dovolené na Liparských ostrovech. Zatím jsem neměl moc času napsat o tom cokoliv podrobnějšího, ale můžete si alespoň prohlédnout galerii fotek a videí zde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
