Nad kaňonem Labe

Po necelém čtvrt roce se zase sešel volný čas několika mých přátel v jediný den, což vyústilo ve výlet na další z míst, které nikdo ze zúčastněných dosud nenavštívil. Naším cílem se stalo tentokrát České Švýcarsko, se závěrečným pokořením Pravčické brány. Hlavním cílem dne ale byl především společný výšlap s dobrodružnými zkratkami a hledáním chyb v mapách :). Českým Švýcarskem jsme se totiž pohybovali až v samém závěru, nicméně předchozí cesta skrz CHKO Labské pískovce také stála za ty kilometry.

Děčínské nádraží jsme nechali za sebou po půl deváté ráno, prošli městem, úspěšně (ale vlastně jen náhodou) našli červenou značku, a hned na začátku dostali do těla při výstupu na Stolničnou horu. Na první z mnoha vyhlídek toho dne se "za námi" objevil výhled na Děčín, Labe a okolní kopce. Pokračujeme pak po červené značce zhruba na sever. Jména všech těch vyhlídek mi už vypadla z paměti - většinu cesty jsem se totiž ani nemusel dívat do mapy. Funkci hlavního navigátora převzal Michal, vybavený PDAčkem s mapou a GPS příjmačem. Na mně pak zbyla už jen rozhodnutí typu "ano, značka je podle mapy jen deset metrů od nás, ale vzhledem k tomu, že je to zároveň asi padesát metrů směrem dolů, bude lepší to obejít :)."

Děčín z vyhlídky na Stoličné hoře. Přiřazení názvů vyhlídek k fotkám se mi podařilo asi jen díky zapisování souřadnic.


Stoličná hora - vrcholové foto.


Vyhlídka Labská stráž


Zákruty Labe z Růžové vyhlídky

Poslední z celé série byla vyhlídka Belveder před obcí Labská Stráň. V obci jsme podle plánu odbočili ze značky a vydali se zkratkou po cestě vedoucí nad kaňonem Labe. Po překonání několika elektrických ohradníků pro koně jsme se ocitli v lese plném skal a balvanů, kde původně široká cesta s vyjetými kolejemi začala záhadně mizet či se měnit v úzkou pěšinu, a opět se objevovat. V místech, kde zmizela i pěšina, nás pak čekalo přelézání skal a padlých kmenů. Občas jsme navíc překračovali potrhané červenobílé pásky, takže jsme nabyli dojmu, že tam asi nemáme co pohledávat. To se nakonec potvrdilo při výstupu z lesa, kde na stromě visela přibitá cedule s nápisem "Zákaz vstupu, ohrožené území." Nebylo ale zřejmé, co nebo kdo je tam ohrožen.


I přes mírné bloudění byla tahle zkratka stále zkratkou - na kilometry i časově, až do okamžiku, kdy jsme po znovu nalezené cestě dorazili k místu, kde se tato cesta měla podle mapy napojit opět na červenou značku. Jen jeden drobný detail bránil našemu úspěšnému pokračování: na mapě v tomto místě cesta křižuje jakýsi hnědý pruh, kterými se to v Českém Švýcarsku jen hemží. O významu tohoto symbolu používaného v mapách jsem měl doposud jen takové mlhavé tušení, ale během našeho sobotního výletu se mi do paměti vryl nejspíš natrvalo. Značí to kolmý sráz.

Nešlo přímo o kaňon Labe, ale o kaňon jednoho z přítoků - řeky Kamenice. Skutečná cesta pochopitelně podél tohoto srázu uhýbala doprava, ale protože tím by zkratka přestávala být zkratkou, my jsme se rozhodli, že cestu dolů najdeme. Nebudu čtenáře zbytečně napínat - k žádným horolezeckým výkonům nedošlo. Když se ti odvážnější z naší skupiny užuž chtěli vrhnout po napadaném listí dolů na římsu pod námi, aniž by bylo jasné, jak bude "cesta" vypadat níž, rázně jsem zakročil a následovalo opět drápání se lesem zpět. Nad samotným srázem totiž les pouze klesal v prudkém svahu, a my jsme tímto svahem chodili dolů, nahoru, doprava a doleva, ale každý z pokusů nakonec skončil zjištěním, že tudy to opravdu až na dno nepůjde. Při jedné takové zastávce, kdy jsme se shromáždili a radili se kudy dál, pronesla Zuzka krásnou dvojsmyslnou větu: "Tak tady počkejte, já si jdu odskočit." :)

Zkratky


Říčka Kamenice

Nakonec jsme po značné zacházce cestu dolů našli, a pak už uháněli svižně do Hřenska. Labe v Hřensku jsme si všichni představovali jako důstojný veletok, a proto nás překvapilo, když se ukázalo být "říčkou" s šířkou sotva poloviční, než má v Praze místy Vltava. Ovšem mohutný proud, s nímž se tu Labe úzkým korytem dere kupředu, a víry, které se při tom vytvářejí na jeho hladině, jsou úctyhodné. Z nejnižšího bodu České Republiky pak stoupáme po silnici až k výchozímu rozcestí před Pravčickou bránou, a pak strmým kopcem po upravených serpentýnách (z Hřenska je celkové převýšení přes 300 metrů). Z půl kilometru odhadovaného z mapy se stávají dva, a mě se začínají zmocňovat obavy, že bychom poslední autobus, který odjíždí z ještě 4 km vzdálené Mezné, nemuseli stihnout. Nahoře u Pravčické brány jsem ostatním nedopřál moc oddychu a už je hnal zpátky dolů. Při návratu na rozcestí se ovšem ukázalo, že tentýž autobus odjíždí i odsud, a najednou jsme měli hodinu k dobru. Mezitím už se setmělo a ochladilo, takže přišla řada i na péřovku a turistický vařič s ešusem, které jsem celou cestu nesl v batohu.

Pravčická brána




Panorama zpod Pravčické brány s Růžovským vrchem v centru


Trasa našeho pochodu. Ušli jsme za devět hodin asi 30 km.


Výškový profil trasy zaznamenaný Michalem, bohužel končící ještě před závěrečným výstupem k Pravčické bráně.

Celý náš výlet mile zakončil dnes už poměrně vzácný zážitek. Řidiče autobusu jsme se při nástupu zeptali, zda je v Děčíně vlakové nádraží blízko autobusového. Odpověděl, že to není daleko a že nám to v Děčíně ukáže, a pokud už bude autobus tou dobou prázdný, že nás tam i zaveze. V Děčíně byl autobus ale poloplný, a tak se řidič ještě před příjezdem na konečnou otočil dozadu a prohlásil k pasažérům: "Abyste se nevyděsili - vezmeme to dnes okolo vlakového nádraží, a pak budeme normálně pokračovat na autobusák." Odbočil potom ze své obvyklé trasy a se slovy "abyste nám tu nebloudili po Děčíně" nám zastavil přímo před nádražní budovou.

Paprsky

Trable admirála Byrda

Nedávno jsem svou polární knihovničku přestěhoval ze skříně do otevřených polic. Stává se mi proto docela často, že přidju domů, a první věc, kterou udělám, je, že usednu na židli a otevřu některou knížku, která mi právě padne do oka. Pod vlivem jejího obsahu pak neodolám, abych něco neocitoval na blogu.

---

Stačí, abych zavřel oči a vidím znova všechno své kuchařské zoufalství. Uvažme jen na příklad to, co se v mém deníku nazývá "Nehoda s kukuřičnou kaší". Nasypal jsem do hrnce přiměřené (aspoň mně se tak zdálo) množství připravovaného kukuřičného zrna z konservy, nalil jsem na to trochu vody a postavil jsem to na kamna. Tento prostý začátek pomohl na svět dotud neznámé tisícihlavé nestvůře. Začalo to nabývat a opět se to smršťovalo, nabývalo - smršťovalo, a přitom to hrůzně vybuchovalo a syčelo. Docela nevinně jsem přidával vody, ještě a ještě trochu vody. Potom hrnek vybuchl jako Vesuv. Všechny hrnce a pánve, které stály na dosah, nepostačily pojmout všechnu přetékající kaši. Teklo to po kamnech jako láva. Stříkalo to na strop. Pokrylo mě to od hlavy k patě. Kdybych byl nesáhl včas k rozhodným a bezohledným opatřením, byl bych se asi utopil v kukuřičné kaši. Popadl jsem hrnek do obou rukou, vyběhl jsem s ním ze dveří a mrštil jsem s tím daleko do tunelu na potraviny. Tam to ještě chvíli vybuchovalo a syčelo, až konečně mráz zničil ohnisko sopečného kráteru.

Prožil jsem ještě jiné podobné hrůzy. V deníku z 10. dubna je odstavec o fazolích. Praví se v něm, že "... je prostě úžasné kolik vody do sebe dovedou fazole vsakovat a jak dlouho je zapotřebí je vařit. Začal jsem podle zkušeností hodně brzy, a mám teď k večeři dosti napolo uvařených fazolí, abych nasytil posádku válečného křižníku." Můj první pudding se proměnil ve skvělou gumu; snídaňové lívance z prosné mouky, tolik doma v Americe oblíbené, jsem musil dobývat z pánvičky dlátem.

Richard E. Byrd: Sám a sám v ledových pustinách jižní točny

Záchranná výprava

V noci dne 10. a ráno dne 11. listopadu jsme se blížili k Jednotunovému skladišti a tam jsme si dopřáli půldenního odpočinku. Nalezli jsme také zásoby, které sem dovezli Dimitrij a Cherry-Garrard. Nádržka s petrolejem, stojící nahoře na skladištním pahorku, tekla, takže se trochu zboží, pod ní nakupeného, zkazilo. Nemohli jsme však v jejím plechu najíti díry.

Náš pochod až k tomuto místu byl o půldruhého dne kratší než vloni, ačkoliv měli mezkové po celé jeho trvání těžké náklady. Ale ovšem povrch byl tentokráte nesrovnatelně lepší než v předešlém roce, a lidé i zvířata se těšili výbornému zdraví.

V noci dne 11. a ráno dne 12. jsme urazili opětně denních dvaadvacet kilometrů. Když jsme táhli poslední dva kilometry, spatřili jsme předmět, který vypadal z dálky jako ukazatel cesty.

B y l  t o  s t a n !

Před ním čněly ze sněhu hole ku sněžnicím, v popředí pak byla bambusová tyč, pravděpodobně sáňkový to stěžeň. Stan stál přesně v řadě ukazatelů cesty, které jsme zřídili vloni. Byl asi půl kilometru daleko od zbytků ukazatele, který se jevil jako malý pahorek zapadaný sněhem.

B y l  t o  s t a n  k a p i t á n a  S c o t t a  a  j e h o  o d d í l u !

U v n i t ř  v  n ě m  j s m e  n a š l i  m r t v o l y  k a p i t á n a  S c o t t a,  d o k t o r a  W i l s o n a  a  p o r u č í k a  B o w e r s e  ---

Postavili si tento stan před osmi měsíci tak pevně, že odolal všem orkánům neobyčejně kruté zimy. Všichni mužové naší výpravy poznali nalezené mrtvoly. Z deníku kapitána Scotta jsem poznal příčiny neštěstí. Shromáždil jsem kolem všecky své lidi a přečetl jsem jim zprávu o posledních okamžicích jeho, o smrti palubního důstojníka Evanse, a líčení o hrdinském konci rytmistra Oatse.

Pak jsme sebrali výstroj mrtvých a vykopali jsme saně s jejich zavazadly. Mezi nimi bylo šestnáct kilogramů velmi důležitých horninových ukázek, sebraných na morénách Beardmoreova ledovce, které vlekli na Wilsonovu prosbu až sem i tehdy, když stáli již tváří v tvář smrti, ačkoliv tyto horniny velice zvětšovaly náklad, který musili tak jako tak táhnouti.

Kap. R. F. Scott: Dosažení jižní točny, druhý svazek. Část čtvrtá, od Dra. Edwara L. Atkinsona

Terénní astronomie II

Minulé pondělí v poledne jsme s kolegou vyrazili na dvě noci na další z možných lokalit pro plánovanou stavbu "planetkového dvoumetru". Tentokrát se měření seeingu podrobil Medvědí vrch na Šumavě. Naše cesta do Svatého Tomáše, což je nejbližší obec k dané lokalitě, proběhla bez problémů. Ne už tak cesta pana hoteliéra, který nám zajišťoval odvoz sněžným skůtrem na vrchol, kde bylo asi 20 až 30 cm sněhu. Spěchaje na schůzku s námi, zkrátil si cestu přes zamrzlé Lipno, led se pod jeho autem ovšem probořil, a tak skrz rychle stažené okénko zachránil jen svou kůži.

Protože bylo zřejmé, že tentokrát měření nebude probíhat z vyhřátého interiéru auta, ale na zasněženém a nepřístupném místě, bylo potřeba před cestou opatřit i vhodný stan. Dlouho jsem pátral, než se mi podařilo najít ten, který by vyhovoval nejvíce. Dostatečně rozměrný půdorys, pod který schováme kromě sebe i vybavení, poskytuje téměř jakýkoliv stan pro tři osoby. Většina takových stanů se ale vyrábí s vnitřní výškou okolo 135 cm, což je málo i na to, aby se tam člověk posadil na židličku s notebookem na klíně, natož postavil. Nakonec mi pod klávesnici a myš padl stan Ferrino SHABA 3, s výškou 180 cm a volba byla jasná. A byla to dobrá volba - ten stan mě překvapil množstvím drobných ale dobře vymyšlených detailů, které si člověk uvědomí teprve v terénu. Například šnůry vyrobené z reflexních materiálů, aby se o ně v noci při světle baterky nezakopávalo. Poprvé jsem měl možnost vyzkoušet i sněhové límce, ačkoliv vítr nebyl silný a stan by držel v dobře zamrzlém sněhu pouze za použití kolíků.

Fotogalerie z měření zde.

Bohužel díky jeho velkému objemu jsme stan ve dvou lidech a ani za pomoci halogenového topidla připojeného k benzinové elektrocentrále moc nevyhřáli. Přes noc klesla venkovní teplota asi na -5°C, zatímco uvnitř jsme ji přes noc udrželi asi na +4°C, a k ránu, když jeden z nás usnul, jen těsně nad nulou.

Vzal jsem sebou i své nové saně, takže zažili konečně svůj první křest sněhem. Pár fotek zde.

Jizerské hory

jak jsem je viděl ze vzdálenosti 100 km během posledního víkendu (alespoň podle mapy usuzuju, že to byly Jizerské hory...). Město v popředí jsou Zásmuky.

Condition 1

aneb Antarktida při 55 uzlech (100 km/h).

Výhoda velkých států

je v tom, že pak se to červená, jako kdyby člověk procestoval půl světa :-).



create your own visited countries map

Dlouhá cesta na sever

Zklamu všechny, kdo by pod příspěvkem s tímto názvem hledali něco s polární tématikou - na to si budou muset ještě počkat. Během posledního víkendu jsem si ale udělal testovací "procházku" v rámci příprav na poněkud větší akci.

Pokud by všechny cesty byly vedeny pouze v pravých úhlech, tak skutečně ušlá vzdálenost bude v maximálním případě rovna vzdálenosti změřené vzdušnou čarou násobenou faktorem odmocniny ze dvou. V reálném případě je to většinou méně, odmocninu ze dvou lze ale vzít jako dobrý odhad největšího možného poměru. Vojáci prý používají násobek 1,3. Rozhodl jsem se vyzkoušet ho také, a protože mým cílem bylo ujít 100 km, bylo třeba najít místo snadno dostupné vlakem a zároveň vzdálené od Ondřejova vzdušnou čarou 77 km (77 x 1,3 = 100,1). Takové místo jsem nakonec našel - železniční zastávku Řípec, vzdálenou vzduchem 76,3 km. To je na jih od Soběslavi, což je na jih od Tábora. A protože Tábor, Soběslav i Řípec jsou na jih od Ondřejova, celá má cesta vedla zhruba severním směrem. Výsledná skutečná vzdálenost byla podle GPS 96,6 km - docela dobrá shoda. Můj "osobák" z loňského května (97,5km) tedy nepadl, ale to ani nebylo cílem. Nicméně loni i letos jsem se marně těšil na ten moment, až se na GPSce objeví to magické číslo tvořené jedničkou a dvěma nulami. Snad příště.


Trasa pochodu




Během cesty jsem pořídil jen jediný snímek - v neděli k ránu se nad východním obzorem objevili Venuše s Jupiterem a Měsícem. Ten pohled byl ale jedním z oněch momentů, kdy člověk zase chvíli nelituje toho, že ho napadl tak šílený podnik...



Loňská "stovka" trvala 30 hodin, ta poslední také. Abych se dozvěděl i něco o vývoji svého tempa, zapisoval jsem příležitostně ušlou vzdálenost. Výsledek byl docela překvapivý - místo očekávané křivky postupně se ohýbající směrem dolů to vypadá, že tempo kleslo skokem, po prvních zhruba 50 km. Vysvětlení pro to ale zatím nemám.