Nad kaňonem Labe

Po necelém čtvrt roce se zase sešel volný čas několika mých přátel v jediný den, což vyústilo ve výlet na další z míst, které nikdo ze zúčastněných dosud nenavštívil. Naším cílem se stalo tentokrát České Švýcarsko, se závěrečným pokořením Pravčické brány. Hlavním cílem dne ale byl především společný výšlap s dobrodružnými zkratkami a hledáním chyb v mapách :). Českým Švýcarskem jsme se totiž pohybovali až v samém závěru, nicméně předchozí cesta skrz CHKO Labské pískovce také stála za ty kilometry.

Děčínské nádraží jsme nechali za sebou po půl deváté ráno, prošli městem, úspěšně (ale vlastně jen náhodou) našli červenou značku, a hned na začátku dostali do těla při výstupu na Stolničnou horu. Na první z mnoha vyhlídek toho dne se "za námi" objevil výhled na Děčín, Labe a okolní kopce. Pokračujeme pak po červené značce zhruba na sever. Jména všech těch vyhlídek mi už vypadla z paměti - většinu cesty jsem se totiž ani nemusel dívat do mapy. Funkci hlavního navigátora převzal Michal, vybavený PDAčkem s mapou a GPS příjmačem. Na mně pak zbyla už jen rozhodnutí typu "ano, značka je podle mapy jen deset metrů od nás, ale vzhledem k tomu, že je to zároveň asi padesát metrů směrem dolů, bude lepší to obejít :)."

Děčín z vyhlídky na Stoličné hoře. Přiřazení názvů vyhlídek k fotkám se mi podařilo asi jen díky zapisování souřadnic.


Stoličná hora - vrcholové foto.


Vyhlídka Labská stráž


Zákruty Labe z Růžové vyhlídky

Poslední z celé série byla vyhlídka Belveder před obcí Labská Stráň. V obci jsme podle plánu odbočili ze značky a vydali se zkratkou po cestě vedoucí nad kaňonem Labe. Po překonání několika elektrických ohradníků pro koně jsme se ocitli v lese plném skal a balvanů, kde původně široká cesta s vyjetými kolejemi začala záhadně mizet či se měnit v úzkou pěšinu, a opět se objevovat. V místech, kde zmizela i pěšina, nás pak čekalo přelézání skal a padlých kmenů. Občas jsme navíc překračovali potrhané červenobílé pásky, takže jsme nabyli dojmu, že tam asi nemáme co pohledávat. To se nakonec potvrdilo při výstupu z lesa, kde na stromě visela přibitá cedule s nápisem "Zákaz vstupu, ohrožené území." Nebylo ale zřejmé, co nebo kdo je tam ohrožen.


I přes mírné bloudění byla tahle zkratka stále zkratkou - na kilometry i časově, až do okamžiku, kdy jsme po znovu nalezené cestě dorazili k místu, kde se tato cesta měla podle mapy napojit opět na červenou značku. Jen jeden drobný detail bránil našemu úspěšnému pokračování: na mapě v tomto místě cesta křižuje jakýsi hnědý pruh, kterými se to v Českém Švýcarsku jen hemží. O významu tohoto symbolu používaného v mapách jsem měl doposud jen takové mlhavé tušení, ale během našeho sobotního výletu se mi do paměti vryl nejspíš natrvalo. Značí to kolmý sráz.

Nešlo přímo o kaňon Labe, ale o kaňon jednoho z přítoků - řeky Kamenice. Skutečná cesta pochopitelně podél tohoto srázu uhýbala doprava, ale protože tím by zkratka přestávala být zkratkou, my jsme se rozhodli, že cestu dolů najdeme. Nebudu čtenáře zbytečně napínat - k žádným horolezeckým výkonům nedošlo. Když se ti odvážnější z naší skupiny užuž chtěli vrhnout po napadaném listí dolů na římsu pod námi, aniž by bylo jasné, jak bude "cesta" vypadat níž, rázně jsem zakročil a následovalo opět drápání se lesem zpět. Nad samotným srázem totiž les pouze klesal v prudkém svahu, a my jsme tímto svahem chodili dolů, nahoru, doprava a doleva, ale každý z pokusů nakonec skončil zjištěním, že tudy to opravdu až na dno nepůjde. Při jedné takové zastávce, kdy jsme se shromáždili a radili se kudy dál, pronesla Zuzka krásnou dvojsmyslnou větu: "Tak tady počkejte, já si jdu odskočit." :)

Zkratky


Říčka Kamenice

Nakonec jsme po značné zacházce cestu dolů našli, a pak už uháněli svižně do Hřenska. Labe v Hřensku jsme si všichni představovali jako důstojný veletok, a proto nás překvapilo, když se ukázalo být "říčkou" s šířkou sotva poloviční, než má v Praze místy Vltava. Ovšem mohutný proud, s nímž se tu Labe úzkým korytem dere kupředu, a víry, které se při tom vytvářejí na jeho hladině, jsou úctyhodné. Z nejnižšího bodu České Republiky pak stoupáme po silnici až k výchozímu rozcestí před Pravčickou bránou, a pak strmým kopcem po upravených serpentýnách (z Hřenska je celkové převýšení přes 300 metrů). Z půl kilometru odhadovaného z mapy se stávají dva, a mě se začínají zmocňovat obavy, že bychom poslední autobus, který odjíždí z ještě 4 km vzdálené Mezné, nemuseli stihnout. Nahoře u Pravčické brány jsem ostatním nedopřál moc oddychu a už je hnal zpátky dolů. Při návratu na rozcestí se ovšem ukázalo, že tentýž autobus odjíždí i odsud, a najednou jsme měli hodinu k dobru. Mezitím už se setmělo a ochladilo, takže přišla řada i na péřovku a turistický vařič s ešusem, které jsem celou cestu nesl v batohu.

Pravčická brána




Panorama zpod Pravčické brány s Růžovským vrchem v centru


Trasa našeho pochodu. Ušli jsme za devět hodin asi 30 km.


Výškový profil trasy zaznamenaný Michalem, bohužel končící ještě před závěrečným výstupem k Pravčické bráně.

Celý náš výlet mile zakončil dnes už poměrně vzácný zážitek. Řidiče autobusu jsme se při nástupu zeptali, zda je v Děčíně vlakové nádraží blízko autobusového. Odpověděl, že to není daleko a že nám to v Děčíně ukáže, a pokud už bude autobus tou dobou prázdný, že nás tam i zaveze. V Děčíně byl autobus ale poloplný, a tak se řidič ještě před příjezdem na konečnou otočil dozadu a prohlásil k pasažérům: "Abyste se nevyděsili - vezmeme to dnes okolo vlakového nádraží, a pak budeme normálně pokračovat na autobusák." Odbočil potom ze své obvyklé trasy a se slovy "abyste nám tu nebloudili po Děčíně" nám zastavil přímo před nádražní budovou.