Ondřejov - Kochánky po azimutu

V 8 h ráno vyrážím. Až za Zvánovicemi, obcí na sever od Ondřejova, scházím ze silnice, která dosud mířila zhruba na sever, a vstupuju do lesa. Čas od času zapínám GPS a stanovuju si nový azimut k cíli, pod kterým musím jít. Celou cestu se pohybuje jen několik málo stupňů na východ nebo západ od severního směru.

Důvody mé cesty vtipně na svém blogu komentuje Elvenking.

Ze Zvánovic vede má cesta přes lesy a NPR Voděradské bučiny. Nejen v mokré trávě, ale hlavně v kopřivách a ostružinách oceňuju, že jsem si vzal návleky pod kolena. Při chůzi v lesích, kterých je v první části požehnaně, držím v jedné ruce stále kompas a snažím se udržovat stejný směr. Ne vždy je to snadné, zejména pokud svah kopce (ať již nahoru nebo dolů) míří zhruba mým směrem, ale ne přesně. Zcela podvědomě se člověk snaží jít přímo do, nebo ze svahu, čímž se od správného azimutu odvádí, a vyžaduje značné soustředění tuto chybu nedělat. V otevřeném terénu je postup značně jednodušší - kompasem se zaměří vzdálený bod, který je na azimutu pod nímž je třeba jít, dojde se k němu, a postup se opakuje s dalším bodem. Jen pokud je takovým bodem stožár vysokého napětí, snažím se azimut dalšího bodu stanovit až po ujití "bezpečné vzdálenosti od stožáru", protože nemám tušení, jakým způsobem ovlivní lokální magnetické pole elektrický proud ve vedení (až dodatečně mi dochází, že střídavý proud ho při 50 Hz neovlivní, přinejmenším ne tak, aby to líná střelka kompasu mohla zaznamenat). Koncem cesty se mi při tomto postupu stala humorná příhoda, kdy jsem takto zaměřil vzdálený posed uprostřed polí. Když jsem se přiblížil, tak se ale z posedu vyklubal jedoucí traktor :-).

Pokud lesem vede průsek nebo cesta přibližně na sever, jdu pochopitelně po ní. Připadal bych si jako osel, kdybych se prodíral křovím hned vedle cesty.

Před polednem, po asi 11 km cesty, jsem se přehoupl přes malý hřeben, a na severovýchodním obzoru se objevily nejprve špičky vysílačů v Českém Brodě, a po pár stech metrech i přímo přede mnou dvojvrchol Bezdězu, severovýchodní Čechy a jejich hraniční hory.

Téměř celá druhá polovina cesty už vede po polích, a to značně uspíšilo mé tempo i orientaci. Už z předchozích výletů jsem získal dojem, že pole jsou sklizená, a proto bude postup přes ně velice rychlý. To ovšem neplatilo o kukuřici a slunečnicích, naštěstí takových nesklizených políček bylo už jen pár. Překonat dva železniční koridory (na Český Brod a u Lysé nad Labem) a dálnici D11 bylo celkem triviální.

Některé potoky a jejich kaňony byly trochu obtížnější. Záměrně jsem sebou nebral žádné mapy, pouze GPS s uloženými souřadnicemi cíle, takže jsem většinu cesty neměl ponětí o tom, kde se právě nacházím. Před tři čtvrtě na pátou se přede mnou mezi budovami na konci jakési vísky objevila vodní plocha. Rybníček, napadlo mě. Jak jsem se přibližoval, hladina se rozšiřovala do stran. To bude velký rybník. Dokráčel jsem až ke břehu a zůstal jako omráčený - hladina se v širokém pruhu táhla daleko na obě strany. Bylo to samozřejmě Labe. Vítr vzdouval hladinu tak, že ani z blízka nebylo možné rozeznat, že voda někam teče. Okamžitě jsem si vzpomněl, že při zběžné prohlídce mapy a toho co mě na cestě čeká, jsem Labe viděl, ale už si vůbec nepamatoval, jakým způsobem jsem chtěl tento problém řešit (až později mi došlo, že nedaleko spojnice Ondřejov - Kochánky jsem na mapě viděl železniční most, a předpokládal, že až po této spojnici dorazím k Labi, ten most určitě uvidím. Z místa, k němuž jsem opravdu přišel, jsem ale neviděl nic.) Měl jsem teď pochopitelně dvě možnosti: vydat se podél břehu doprava nebo doleva, a doufat, že v blízké době narazím na most. V obou případech to mohlo být ale mnoho kilometrů. Abych zbytečně neriskoval velkou zacházku, zeptal jsem se lidí na směr k nejbližšímu mostu. Jakási starší paní mě doporučila právě onen železniční most, který byl asi kilometr odtud, hned za mírnou zákrutou řeky.

U železničního mostu jsem dlouho stál a váhal, zda se mám přes něj vydat. Podél kolejí sice vedla "plošina" z kovových plátů, ale určitě nebyla určena jako lávka pro pěší. Jednak nebyla od kolejí oddělená žádným zábradlím, a když jsem si představil profil vagónu stojícího na kolejích, nacházela se spíš pod ním, než vedle něj. Pokud by byl mezi projíždějícím vlakem (a že jsem jeden viděl před svým příchodem řítit se po mostu pěknou rychlostí...) a ohrazením mostu pro stojícího člověka vůbec nějaký prostor, bylo by to určitě velice těsné. Co mě ale mátlo byla absence jakýchkoliv zákazů vstupu. Až teprve když má opatrnost zvítězila a já poodstoupil pár kroků zpět, spatřil jsem nahoře uprostřed mostu veliký nápis "VSTUP NA MOST PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN. NEBEZPEČÍ SMRTELNÉHO ÚRAZU." To rozhodlo, a já pokračoval podél řeky asi další kilometr do Čelákovic, kde jsem Labe překonal pomocí lávky pro pěší nad zdymadly.

O půl osmé se přede mnou mezi stromy v jednom z posledních lesíků objevil ohyb řeky, a nemohla to být žádná jiná, než Jizera, u níž leží Kochánky. Zavolal jsem Michalovi a do telefonu mu řekl "budiž telegrafováno do všech předních novin, že Dr. Livingstone stanul na břehu řeky Jizery." Zbývalo mi nalézt most přes Jizeru do Kochánků. Michal se mi vydal naproti. Ukázalo se ale, že jsem k Jizeře dospěl mnohem jižněji, a do Kochánků mi zbývá ještě něco přes 3 km. Potkali jsme se tudíž až na silnici z Předměřic nad Jizerou do Kochánků.












Několik ukázek typického terénu, kterým jsem musel projít



Stále tentýž pohled dolů



Vysílače v Českém Brodě



Kaňon potoka, který vyžadoval téměř horolezecký výkon



Dvojvrchol Bezdězu (a vrchol Ralsko?)



Sakra, Labe!