Kapitánem snadno a rychle IV

Noční plavba na ostrov Vis

V úterý ráno se mění počasí a zatahuje se, ale moc se zatím neochlazuje. Na druhou hodinu odpoledne přijíždíme ke kapitanátu v Šibeniku. Vyšli jsme do druhého patra a čekáme v jakési čekárně na začátku dlouhé chodby. Z různých dveří se občas vynořují a zas do jiných zapadají uniformovaní námořníci, až se konečně otvírají další dveře a jakási "kapitánka" nás postupně vyvolává na zkoušku.

V komisi sedí čtyři lidé, bavíme se téměř výhradně anglicky, jen když něco opravdu v angličtině neznám, řeknu to česky a oni to pochopí. Chtějí ale jen skutečně elementární věci, i když ne všech se ptají na úplně totéž. Vysvětluju pár symbolů na námořní mapě, speluju pomocí radiové "abecedy" nějaký nápis, odříkávám proceduru volání May-day, a nakonec na dvou dřevěných lodičkách popisuju pár ukázek předností v plavbě. Každý tam jsme jen pár minut. Na lodi oslavujeme úspěšné složení zkoušky večeří, kterou připravila Bára, a pak nás ještě překvapuje medovníkem přivezeným z domova.

Okolo osmnácté hodiny vyplouváme, čeká nás první skutečná plavba. Nejprve kličkujeme mezi majáky úzkého průlivu Sv. Ante, a pokračujeme ještě s motorem dalším průlivem směrem na jihovýchod mezi pevninou a ostrovem Zlarin. Ve tmě jsou matně vidět pouze obrysy pevniny a vzdálené blikající majáky. Najednou se od kormidla, u nějž se střídáme, ozývá vyděšený hlas: "Co je to s tou hloubkou!? Patnáct metrů, dvanáct, jedenáct!" Kapitán velí zastavit motor a určit přesnou polohu pomocí náměrů na majáky.

Majáky se staví tak, aby se v dané oblasti nevyskytovaly žádné dva se stejnou charakteristikou, tj. barvou světla, počtem záblesků a periodou opakování, a bylo tedy možné je jednoznačně identifikovat. V mapě jsou pak pomocí zkratek tyto charakteristiky zaneseny, např. "B Bl (3) 8s" znamená bílé světlo, tři záblesky po sobě a pak delší pauza, celý vzor se opakuje po 8 sekundách. Určení periody majáku z lodi se provádí pomocí stopek, nikdy ne odhadem.

Náměrovým kompasem určujeme náměry (jen jiný výraz pro azimut) na dva blízké majáky, a tyto náměry vynášíme jako přímky do mapy. Tam, kde se protnou, by měla být naše poloha. Přestože je princip naprosto jasný, a neudělá-li člověk chybu, musí fungovat, výsledek na mě v té temnotě uprostřed neznámých vod působí ohromným dojmem: obě přímky se protínají přesně v místě, kde je na mapě vyznačena malým kolečkem mělčina s hloubkou 9,8 metrů. Nádherná shoda. Pro naši loď s ponorem dvou metrů je to pochopitelně zcela bezpečná hloubka, takže zapínáme motor a pokračujeme v cestě.

Po chvíli je třeba odbočit do průlivu mezi ostrovy Zlarin a Drvenik. Už jsme tam, nebo nejsme? Opět zastávka a náměry. Je to všechno jen cvičení, protože Roman tyto vody už dobře zná, ale přesto cvičení napínavé - najet s lodí na mělčinu při první plavbě by si nepřál nikdo. Opět zařazujeme rychlost, a rozjíždí se další, náročnější "operace" - zakreslování náměrů během plavby bez zastávek. Okolo dvacáté hodiny se ve velké dálce na jihu objevuje bílý maják. Jdeme s Tomem na příď. Já pomocí dalekohledu hlásím záblesky, Tom mačká stopky. Je to "B Bl (2) 5s", v mapě jsme ho identifikovali jako izolované nebezpečí, asi pět mil od nás. Mezi námi a ním je ale naopak volná voda, nabrali jsme tedy kurz přímo na něj.

"Posádka kapitánů" se stmeluje, skupinka dole u mapy hledá majáky v dosahu a zanáší polohy, druhá skupinka běhá nahoru a dolů se stopkami a kompasem a hlásí náměry. Pojednou už není problémem zima na palubě, ale neustálé přechody z chladu do tepla. Jak se později Roman vyjádřil, tahle naše souhra na něj udělala dojem. Jen jednou nám trochu zkazil nadšení. Když jsme proplouvali okolo nebezpečnějšího místa, objevil se dole u mapového stolku a s potutelným úsměvem a slovy "s dovolením, já si tady jen něco ověřím, ano, je to ok" sejmul kryt z přístroje, jehož existenci nám dosud úspěšně tajil. Před našimi překvapenými tvářemi se objevil veliký displej GPS navigace s digitální mapou a naší polohou.

Od 21h mám službu u kormidla. Proplouváme poslední úžinou mezi ostrovy Maslinovik a Grbava a míříme na jih, ven na otevřené moře. Začíná to pěkně houpat, kapitán nařídil záchranné vesty. Vítr fučí. Na nohou mám dvě vrstvy termoprádla a kalhoty s membránou, nahoře 2x termoprádlo, fleecku a bundu, a je mi tak akorát.

22 hodin. Plní se mi dětský sen - vypínáme motor a rozvinujeme plachty. Nejprve genu, pak i hlavní plachtu. Před tím nám Roman ve stručnosti ukázal, které lano k čemu slouží, naštěstí jich není mnoho. Rozdělujeme se na dvě čtyřčlenné hlídky, každá po čtyřech hodinách, druhá jde spát. U kormidla se na hlídce střídáme po půl hodině. Není naštěstí moc zima, ale po půl hodině ve větru už člověk začíná trochu tuhnout. Plujeme z ostra proti větru, přesto se naše rychlost pohybuje mezi čtyřmi a pěti uzly. Občas skočíme proti větší vlně tak, že tříšť téměř létá na palubu. Během mé služby pod Romanovým vedením zkoušíme různé kurzy - 170°, 180°, a upravujeme plachty abychom nejlépe využili vítr. Pak později ale vítr zeslábl a naše rychlost klesla pod dva uzle; svinujeme plachty a zapínáme motor. Při plavbě pod motorem to ale vždy víc houpe, už podruhé za večer je mi lehce zle od žaludku, ale stačí na to přestat myslet a zmizí to.





Od půl jedné mám druhou službu u kormidla. Krátce po začátku kurzu jsme zjistili, že ani v jednom z kompasů u kormidelních kol nefunguje osvětlení, a jsou tak pro noční plavbu nepoužitelné. Roman dojednal u charterové společnosti, od níž máme loď, opravu. Dorazil hoch s bednou plnou nářadí, a po složitých operacích nakonec místo dvou kompasů osvětlených vždy dvojicí žárovek máme jeden kompas osvětlený jedinou červenou diodou. Při kormidlování v noci tak člověk doslova zírá na kompasovou růžici a snaží se rozluštit ty čárky a čísla.

Koncem mé služby se na pravoboku objevuje červené světlo. To znamená plachetnici (maják musí blikat), která se blíží zprava a má tudíž přednost. Jen co jsem kormidlo předal Kryštofovi, začínám systematicky měřit náměry. Skoro se nemění, což znamená kolizní kurz, ale to světlo je zatím tak daleko, že to spolehlivě nelze určit (pokud se s časem nemění náměr na jinou loď, a obě lodi zachovávají konstantní rychlost a kurz, pak z jednoduché geometrické úvahy plyne, že se musí srazit). Čekáme tedy na další vývoj. Scházím dolů do podpalubí a sepisuji poslední události do deníku, když vtom utichá zvuk motoru. Ptám se zbytku hlídky nahoře, co se děje. Vypnuli motor proto, aby zjistili, odkud a jak fouká vítr. Nějakou dobu už se nám totiž zdá, že je dost silný a míří přímo odzadu, a proto ho při jízdě pod motorem moc nevnímáme. Tato domněnka se potvrzuje. Odcházím vzbudit spícího kapitána. Vracíme se spolu na palubu a já mu vysvětluji, co jsme zjistili, ale větu už nedokážu dokončit a vrhám se k zábradlí, abych poprvé a naposled během celé plavby explozivně nakrmil rybičky. Spolu s tím se ale dostavuje ohromná úleva, a po zbytek noci už je mi dobře.

Rozvinujeme genu a pouze s ní naše rychlost hned vyskočila na pět uzlů.

Ke konci naší hlídky ve dvě hodiny ráno se před námi začínají objevovat majáky na ostrově Vis. Červené světlo na pravoboku nakonec zůstalo za námi, bylo to zřejmě světlo z hodně vzdáleného ostrova, které nijak nesouviselo s navigací. Ve 3/4 na dvě budím Romana a druhou hlídku. Sedím s nimi ještě chvíli na palubě a pak jdu spát, ale ve čtyři hodiny se opět probouzím - vzrušením z toho, že jsem konečně na moři. Plujeme stále pod genou (slangový název pro označení tohoto typu velké kosatky podle jejího janovského vynálezce) a poměrně silným větrem. Loď pod plachtami se houpe na všechny možné způsoby, k obvyklým dvěma kývavým pohybům zepředu dozadu a zleva doprava se přidá ještě třetí - okolo svislé osy se příď otáčí nepravidelně na obě strany, jak se poryvy větru opírají o kosatku. Asi 3/4 hodiny sedím na palubě s druhou hlídkou, potom si jdu do kabiny zase lehnout, ale v 5 ráno nás všechny budí - přistáváme na Visu v zálivu Komiža. Vyvazujeme loď na mooring, a Tequilou oslavujeme úspěšnou plavbu.

Mapa plaveb