Následující den (středu) trávíme spánkem, odpočinkem, a procházkami po městečku Komiža. Po dvacáté hodině vítr zesiluje, a tlačí nás na velkou loď po levoboku a na molo. Naštěstí už skoro neprší. Je ale třeba přitáhnout lana mooringů na přídi, protože kvůli větru už narážíme zádí na molo. Filip nás odráží od sousední lodě, já, Tom a Jirka přitahujeme pravý mooring, ale nejsme schopni s ním pohnout ani o kousek, tlak větru na loď je obrovský. Roman nám přišel asistovat, a komentuje počasí slovy: "To je jachting, co? A to jsme jen v přístavu, k****. Představte si že bysme byli na moři."
Kryštof je vyslán na sousední loď po levoboku - bude třeba přivázat se k ní dalším lanem. Tu ale točící se vítr naopak od mola odhání, a Kryštof není sám schopen ji z mola přitáhnout a doskočit na její příď. Zprava se na tuto loď ale tlačí jiná, jejíž příď je u mola blíž. Šlo by to snad tak, že by Kryštof přeskočil na tuto, a teprve z ní se dostal na loď sousedící s námi. Ani na druhou loď ale není schopen dostat se vlastní silou. Přitáhne sice za lano pokaždé její příď až blízko k molu, ale k přeskoku ji musí vždy pustit, a ta ve větru ihned odskočí zpět do původní polohy. Vyžaduje to asistenci dalšího člověka. Jdu mu pomoct, a společně se to podařilo, i když jsem se musel při přitahování přídě téměř posadit na molo. Kryštof přeskočil a v mžiku byl i na sousední lodi. Od nás mu pak hodili lano pro spoutání obou lodí.
Vracím se zpět na naši loď. Tlak větru mezitím zesílil natolik, ž u nás na zádi už napůl stojí a napůl sedí Tomáš s Tiborem a oběma nohama se zapírají o molo, aby fendr, poslední věc, která nás od něj dělí, nepraskl. S Romanem a Jirkou jdeme opět svést boj s mooringem na přídi.
Mooring je betonový kvádr usazený na dně přístaviště v dostatečné vzdálenosti od mola, a vede z něj lano, které se připoutá na příď lodi, aby mohla stát ve stabilní poloze zádí k molu.
Motor lodi běží dopředu, Bára stojí u kormidla. Roman navinul lano mooringu na elektricky poháněný kotevní naviják, a teprve s pomocí něj se podařilo přitáhnout příď blíže k mooringu. Vichřice o síle 6 až 7 stupňů Beauforta duje do tmy, a my dřepíme na přídi a sledujeme a posloucháme tlusté lano, které vystupuje z vody směrem přímo proti našim hlavám, jak se se skřípotem napíná. "Jestli to teď praskne, tak jsme všichni mrtví," směje se "povzbudivě" Roman.
Ač to možná z popisu tak nepůsobí, celá akce probíhá v klidu a beze zmatků, už jsme se naučili respektovat Romanovy pokyny, že na lodi se téměř za žádných okolností nesmí běhat a spěchat. Vracíme se do lodi, hltáme čočkovou polévku, kterou zatím připravila dámská část posádky, a připíjíme si na tento úspěšný manévr a především na to, abychom ho nemuseli opakovat. Ještě do půl jedenácté vysedáváme v salónu. Vítr stále strašně duje, ale protože lana mooringů jsou napnuté k prasknutí, loď se prakticky nehoupe a jen se chvěje. Ještě před spaním nafukujeme gumový člun a spouštíme ho svisle mezi záď a molo, abychom pro všechny případy měli kromě fendru loď ochráněnou i něčím dalším.
Probouzím se asi v jednu hodinu ráno. Zatímco večer vítr skučel, teď doslova burácí. Mám nepříjemný pocit, že to, co mě probudilo, byl zvuk podobný výstřelu, který se ozval z přídě. Loď se citelně houpe na vlnách a slyším, jak se kapitán v salónu obléká a leze na palubu. Má první myšlenka zní: lano mooringu prasklo!
V mžiku na sebe házím oblečení a vybíhám na palubu také. Na zádi vidím Romana s Kryštofem, pomoc ale nepotřebují, na lodi je vše v relativním pořádku. Je třeba jen napnout jedno z vyvazovacích lan na zádi. Mooring tedy nepraskl - to se mi jen ve snu zdálo. Na palubě je takový vichr, že se bez přidržování skoro nedá stát.
Roman se mě už po včerejší večerní "záchranné" akci ptal, jestli z ní mám fotky, ale protože bylo tehdy na palubě potřeba každé ruky, na nějaké focení jsem ani nepomyslel. Teď mám ale ruce volné a Romanovi se můj návrh, že jejich úsilí trochu zdokumentuju, líbí. Mezitím naše pobíhání vzbudilo i Toma, který se k nám přidává a nakonec bylo třeba i jeho rukou. Ve třech už zvládli vše potřebné, a ani ne za hodinu už zase zalézáme do postele.
Žádné komentáře:
Okomentovat