sobota, března 15, 2008

Kapitánem snadno a rychle II

První den

Poslední únorové ráno odjíždím do Chorvatska s Tiborem a Kryštofem, kteří jedou z Prahy a zastavili se pro mě v Ondřejově. Po noclehu u jejich známého v městečku Tisno na ostrově Murter pokračujeme do Šibeniku, kde na nás v marině čeká náš kapitán se svou ženou, naše loď, a kde se také setkáváme se zbytkem posádky - Jirkou, Janou a Filipem z Brna, a Tomášem a Alenou ze Znojma. Do vozíků a kár, co jsou v marině k dispozici, nakládáme z aut nejprve všechny potraviny a vezeme je na molo k vyvázané lodi. Patnáctimetrová Mara typu Sun Odyssey 49, typ oplachtění "bermudská šalupa". Skládáme všechno dovnitř. Bára, kapitánova žena, kreslí plánek salónku s vyznačením, kam se jaké jídlo na lodi ukládá (po několika dnech v tom ale stejně byl téměř chaos). Kapitán nám rozdává záchranné vesty a předvádí jejich použití. Z aut přivážíme a nakládáme i zbytek našich věci, tj. především oblečení. Na lodi jsou celkem 4 kajuty pro dvě osoby (po dvou na přídi a na zádi), uprostřed je jakýsi salónek s kuchyňkou a se stolem, který se dá přestavět na postel pro dva. Celá loď tak pojme až 10 lidí. Dostal jsem kajutu s Filipem na přídi po pravé straně, po levé straně vedle nás jsou Tibor s Kryštofem, vzadu vpravo Jirka s Janou a vlevo Tomáš s Alenou. Celé dopoledne si rovnáme a ukládáme věci. Nejdříve to vypadalo, že se tam ani nenaskládáme, ale ta loď je skoro bezedná, téměř všude na podlaze i pod postelemi jsou otevíratelné boxy. Kapitán Roman vaří krevety co koupil na trhu a hostí nás.





Po šestnácté hodině zahajujeme přípravy na první vyplutí. Pomocí provázku se závažím, na němž děláme značky po jednom metru, kalibrujeme hloubkoměr. Hloubka, kterou udával původně byla menší asi o 1,5 metru než skutečná. To je sice v pořádku, pokud chceme zabránit nárazu na mělčinu (je lépe, pokud hloubkoměr udává menší hloubku než větší), ale pro navigaci je třeba, aby hloubkoměr pracoval opravdu přesně, protože k určení a hlavně ověření polohy lze použít i hloubku udávanou v mapě.

Kontrola kormidla, kontrola funkce motoru na dopředný i zadní chod, kontrola bow-thrusteru (šroub s osou kolmo na kýl umístěný v otvoru pod přídí, který u větších lodí usnadňujě manévrování do stran). Po odplutí odvazujeme fendry (balóny z tuhého plastu, které brání boky lodi proti nárazu). Ze zálivu u Šibeniku jen pomocí motoru vyplouváme proti proudu řeky Krka, směrem ke kapitánovu oblíbenému kotvišti. Sedíme na zádi, střídáme se u kormidla, a Roman přednáší o řízení lodi a o věcech, na které je třeba dávat pozor. Nad řekou je několik poměrně vysokých silničních mostů. Když se náš stěžeň blíží k prvnímu, zmocňuje se nás nejistota zda se vejdeme, a začínáme v žertu uzavírat sázky. U kormidla je právě Filip. Roman vysvětluje, jak je třeba najet, abychom byli přídí přímo proti středu mostu. Zbývají poslední metry, když v tom nejistota přemáhá i jeho (jak se později přiznal, plaví se po Jadranu už víc jak tři roky, ale na takhle velké lodi ještě nejel), vrhá se na kormidlo a strhává ho doleva. Loď se v prudkém náklonu obrací do protisměru, skleničky co stály na zádi na stolku padají a jedna se rozbíjí. Zastavujeme motor, a Roman telefonuje do mariny, zda se tahle loď pod mosty na řece Krka vejde. Po kladné odpovědi pokračujeme dál proti proudu.

Přicházím na řadu u kormidla, když se řeka zužuje a různě klikatí, tak to začíná být na manévrování zajímavé. Roman vysvětluje, jakým způsobem je třeba vyhýbat se pobřežním útvarům, pomocí poučky "co je nahoře, je i dole": pokud se břeh zvažuje ke břehu velmi zvolna, dá se předpokládat, že stejný sklon má i dno, a je třeba se takovému mysu vyhnout větším obloukem. Cvičíme se v radiokomunikaci (zatím ovšem bez rádia, které jsme nakonec během celého kurzu téměř nepoužili, protože mělo asi poruchu), což je věc nezbytná jak pro plavbu, tak pro složení zkoušek. Do nekonečna opakujeme proceduru navazování kontaktu a volání May-day, aby se nám to dostalo do krve. Roman nás učí "správnou" anglickou výslovnost a tempo řeči - při komunikaci přes rádio je důležité, aby nám každý rozuměl. Pokud se budeme snažit mluvit plynule a s perfektní výslovností, nebude nám rozumět nikdo.

Ke kotvišti dorážíme za tmy, a začíná nejzajímavější akce dne - kotvení a vyvazování na břeh. Nejprve pátráme pomocí baterky po starém betonovém molu vykukujícím z lesa, pak opatrně najíždíme přídí nějakých dvacet až třicet metrů od břehu a sondujeme hloubku. Roman to tu zná a ví, že je to bezpečné místo, ale je třeba, abychom si to nacvičili sami. Pak spouštíme z přídě kotvu, a zároveň nacouváváme zádí do tmy ke břehu. Napoprvé se to nedaří - kotvu jsme spustili příliš brzy, a kotevní řetěz nestačí na to, abychom se dostali dost blízko k vyvázání na břeh. Kotva musí ven a zkoušíme to znovu. Tibor s Kryštofem, kteří už mají trochu zkušenosti z lodi, jsou pak vysazeni do nafukovacího člunu spolu s padesátimetrovým lanem uvázaným na zádi. Veslují ke břehu a za chvíli vidíme už jen světlo jejich baterky. Podle Romanových instrukcí přivazují lano ke stromu a vracejí se, za chvíli pak putuje na břeh stejným způsobem i lano druhé. Noc trávíme nejbezpečnějším způsobem zakotvení - dlouhý řetěz s kotvou z přídě a záď vyvázaná na břeh. Není třeba se bát, že by se kotva vysmekla, a není třeba držet hlídky.



Žádné komentáře: