úterý, června 10, 2008

Ondřejov - Úpice: rekapitulace


Jejich cílem byl krok - jeden jediný krok, který zvládne každé malé dítě. A potom další... a další...


Tak zdůvodňuje Jan Hocek v úvodu své knihy "Nejhezčí tůry světa", proč se jihoameričtí indiáni na svých cestách Andami pohybovali zdánlivě bez únavy (tuto knihu jsem dostal od Happyho, čímžto mu ještě jednou děkuji :).

Když se ohlédnu zpět na svou cestu z Ondřejova do Úpice, překvapuje mě, že to proběhlo tak hladce. Abych byl upřímný, měl jsem před ní značné obavy. Především šlo o dvě věci: jak budu schopen udržet bdělost po dvou nocích beze spánku, a jak se takový pochod podepíše na mých kloubech, zejména kolenech, s nimiž mám při delších cestách občas problémy.

To, že jsem se rozhodl zahájit cestu večer a ne ráno, mělo opodstatnění v tom, že jsem chtěl jednak do Úpice dorazit v pátek večer, ale hlavně chtěl být na první noc pochodu čerstvý a nepřidávat k únavě z nevyspání ještě únavu fyzickou. Kolem třetí hodiny ráno se vždy dostaví spánková krize, to jsem znal už ze dřívějších pochodů, jakmile se ale rozední, organismus se probere do nového dne a nevyspání je to tam. Sám jsem byl zvědavý, jak a jestli se proberu i po druhé noci. Už předem mě varovali různí kamarádi, že po dvou nocích beze spánku budu trpět halucinacemi. Přišel ale druhý den, a já se opět probral, dokonce ani halucinace se nedostavily. Možná že za obojí vděčím Katce, která se ke mně v pátek ráno připojila, takže během posledních třinácti hodin pochodu jsem mohl opět zaměstnat mozek více než jen tichými rozpravami sám se sebou.

Neozvala se ani kolena. To přičítám tomu, že jsem si stanovil pevné průměrné tempo 3 km/h, a protože mé skutečné pochodové tempo se pohybovalo někde kolem 4 km/h (z počátku i více), každé tři hodiny jsem si tak "vydělal" jednu hodinu odpočinku. Pauzy jsem se snažil nastřádat vždy do větších celků, protože se mi zdá, že dlouhé ale více oddělené odpočinky přispívají k regeneraci kloubů lépe než krátké ale časté přestávky. Po čtyřech hodinách strávených v Hořicích na nádraží, během čekání na příjezd Katky, jsem si pak připadal jako znovuzrozený.


Trasa pochodu



Suma sumárum, za 47,25 h jsem ušel 137 km (podle GPS), vzdušnou čarou 110 km. Koeficient 1,3, který používám pro převod vzdáleností vzdušnou čarou na vzdálenost skutečnou se opět osvědčil celkem dobře, ačkoliv se opět ukázalo, že v našem terénu by se hodil i koeficient nižší. Je ale vždy příjemnější zjistit, že celková vzdálenost je menší, než s jakou je počítáno původně :).

Další plán je myslím jasný: Ondřejov - Brno, 190 km za 60 hodin (tj. 3 dny a 2 noci).

3 komentáře:

Mima řekl(a)...

Jen jestli právě Katka nebyla ona halucinace :-).

paulie z maleho mesta řekl(a)...

Jestli to Brno dáš, tak tě v Bystrcu osobně přivítám a pozvu na pivo a bůček :)

Sajri řekl(a)...

Ja jsem si celkem jisty, ze ho dam, ale tohle vypada jako dalsi dobra motivace :-). Dik.