středa, ledna 31, 2007

Krása jižní oblohy





Mnoho lidí mi závidí, že jsem viděl jižní oblohu. První věc, kterou většinou zmíní, jsou Magellanova mračna, souhvězdí Jižní kříž, Alfa Centauri, nějaké ty skvělé kulové hvězdokupy,...

Ano, jižní obloha na mě udělala opravdový dojem. Něco z toho, co popisuju výše, jsem viděl, jiné ne, ale ten pravý zážitek pramenil z něčeho zcela jiného. Viděl jsem taky souhvězdí, která dobře znám od nás. Pegase, Orla, Labuť, Lyru, ... Jenže hlavou dolů! (S výjimkou Pegase, který je vlastně hlavou dolů na naší obloze, takže jsem ho viděl dolů nohama) Najednou jsem cítil, že není něco v nepořádku s oblohou, ale se mnou, že jsem to já, kdo stojí hlavou dolů. Byl to ten nejpádnější důkaz kulatosti Země, jaký může člověk dostat. Bylo to jako výlet do vesmíru.

pondělí, ledna 29, 2007

Zimní sólo Praha - Ondřejov

Včera (v neděli) jsem uskutečnil skvělou saňovou výpravu z Prahy-Hostivaře do Ondřejova. Vyrazil jsem v 8:25 z nádraží, a jak to terén umožňoval, snažil se jít, cesty necesty, jen podle azimutu přímo přes pole.


Před cestou






Po dvou hodinách a necelých osmi kilometrech, hned za Křeslicemi, rupla na saních první smyčka držící karabinu tažného lanka. A to vydržela loňskou zimu i letošní Tatry. Nijak zvlášť jsem ji tentokrát nenamáhal, ale únava materiálu se zkrátka časem projeví. Ne nadarmo sebou vždy vozím několik rezervních kusů ocelového lanka, takže se to dalo opravit. Sice jsem to jen tak narychlo zauzloval, ale účel to splnilo. Jen by to příště chtělo sebou vozit i kleště, práce s tak nepoddajným materiálem holýma rukama a v zimě je obtížná. Zběžná prohlídka druhé smyčky ukázala, že i ta už moc dlouho nevydrží, ale zatím jsem ji nechal na pokoji.





Měl jsem sebou foťák, ale stativ se mi tahat nechtělo, takže některé snímky a videa jsem pořizoval tak, že jsem jednoduše postavil foťák na futrál se sněžnicemi, proto jsou tak trochu z podhledu.

Sněhové podmínky se lišily místo od místa, ale po většinu cesty jsem se propadal asi po, nebo nad kotníky. Bohužel nemrzlo, čehož jsem se obával, protože sníh byl dost mokrý - to mi zvyšovalo odvod tepla z nohou, a taky saně se hůř táhly. Na začátku cesty jsem u země naměřil asi 2.8°C, na konci už to spadlo k nule. K tomu ještě foukal pěkný fičák, takže při zastávkách jsem brzo pěkně mrznul. Naštěstí mi téměř celou cestu foukal zprava nebo zezad, kdybych měl jít proti němu, bylo by to dost peklo. Několikrát jsem totiž zažil vánici. Sáhl jsem si při tom jednou holou rukou na záda, a zjistil, že jsou totálně mokrá. Naštěstí bunda se osvědčila, a žádná voda se dovnitř nedostala.

Šel jsem dost na lehko - jen v tenkém funkčním roláku s dlouhými rukávy, a Gore-texové větrovce. Tak mi bylo při chůzi ideálně. Při zastávkách na svačinu jsem ovšem přes to celé navlékal ještě flísku a druhou bundu. I tak jsem ale ve větru brzy cítil jak se do mě dává zima, tak jsem se zastávky omezoval jak to šlo.


Kostel v Oticích


Nedávno jsem četl jakési "desatero" od Jaroslava Pavlíčka, českého polárníka a experta na přežití. Velké jídlo před a během cesty prý značně snižuje denní výkon, a bílkovinná strava je vůbec pro pochod nevhodná, protože ubírá energii na její samotné strávení. Zaexperimentoval jsem si tedy, a musím říct že s úspěchem. Jedl jsem jen málo, což stačilo k zahnání hladu vždy na příštích několik hodin. Kromě lehké snídaně jsem spořádal za celou cestu dva perníčky s polevou, dvě tyčinky Snickers, pytlík slaných sušenek, 2,5 litru neslazeného čaje, půl litru Coly, a kousek čokolády. Až mi jednu chvíli z těch cukrovinek bylo skoro zle, protože na sladké moc nejsem, ale energii dodaly skvěle. Důležité je se nepřecpat a jíst opravdu jen po malých dávkách.


Nejhezčí, ale taky nejobtížnější terén


Cestou jsem překročil necelých deset kanálů a potoků. Některé se daly překročit jedním krokem, u jiných jsem to ale musel zvládnout po zasněžených kamenech. Tak jsem měl příležitost vyzkoušet si to, co jsem znal jen k knih a filmů - přeskakování otevřené vody mezi ledovými krami (až na ty kry), a, co je obtížnější, dostat přes tu vodu taky saně. Nedůvěřuji těm svým natolik, abych si troufl tahat je přes vodu, a tak mnohdy došlo na přendavání z břehu na břeh v rozkročené poloze nad vodou, párkrát dokonce i na přehazování.

Kus před štěrkovým lomem u Menčic, právě uprostřed jednoho z těch širších rozvětvených potoků, přesněji řečeno na malém ostrůvku o šířce asi dvou metrů, rupla "konečně" i druhá smyčka. Tak to bylo zajímavé opravování, navíc už v mírném šeru.


Štěrkový lom u Menčic


Při orientaci a navigaci jsem většinou spoléhal na mapu a kompas. Nosím u sebe na cestách stále GPSku, kterou zapínám pouze při naprosté dezorientaci, tentokrát jsem ji měl ale zapnutou celou cestu, protože mě zajímala ušlá vzdálenost. Azimut jsem v druhé polovině cesty, a hlavně ve tmě, určoval už jen podle ní, kompas se totiž choval značně líně, asi mu trochu ztuhla kapalina obklopující růžici. Několikrát jsem měl dokonce pocit, že se úplně zbláznil, nebo že snad přecházím přes žílu magnetické rudy, nakonec se ale vždy ukázalo, že má pravdu on a mýlím se já.

Co zřejmě dost prospělo mému tempu, byla od začátku snaha nikam nespěchat. Stres vysiluje, a pokud se při tom boříte nad kotníky a ještě vám v tom mokrém sněhu při každém kroku podklouzne noha, vysiluje zvlášť. Jednou jsem zkusil sněžnice, ale jak jsem očekával, sníh nebyl ještě tak hluboký, aby při chůzi pomohly. Jen překážely. Bylo jasné už když jsem tu cestu plánoval (deset hodin byl můj dolní odhad), že za denního světla ji nedokončím. Tudíž jsem si v klidu držel své tempo. Úplně se setmělo asi o půl šesté, necelé čtyři hodiny před koncem cesty, ale žádná extra temnota to nebyla. Jednak díky Měsíci pár dnů před úplňkem (který vidět nebyl, ale osvětloval mraky), a taky díky značné blízkosti Prahy... Viděl jsem bez problémů důležité orientační body i terén před sebou.


Poslední snímek (Zvánovice). ISO 200, 8s, clona 2.8


Koupil jsem si v sobotu v Tesco za 80 Kč takovou "blbůstku" - krokoměr. Připne se na opasek, uvnitř je nějaké závažíčko, které "hopsá" s tím, jak se člověk pohybuje, a na displeji se zobrazuje počet kroků. Funguje to překvapivě docela dobře, ve složitém terénu samozřejmě ne.
A tak mi vyšla následující statistika. Na rovném terénu z počátku cesty, která vedla jen po zasněženém chodníku, byl faktor, kterým bylo třeba přenásobit počet kroků, abych dostal vzdálenost v metrech, roven 0,57. Tohle číslo se překvapivě v hlubokém sněhu výrazně neměnilo - v dalších úsecích cesty se většinou pohybovalo mezi 0,55 a 0,61, jednou 0,79 a jednou 1,00. Poslední hodnota ale vznikla nejspíš tím, že se mi omylem krokoměr vynuloval. Za celou cestu jsem našlapal podle údajů 43463 kroků.

Natočil jsem cestou dvě videa - na prvním se pokouším (nakonec úspěšně) v péřových "polárnických" rukavicích pít čaj, na druhém je malá ukázka tahání saní.





Videa spustíte kliknutím na obrázek.


28 kilometrů jsem zvládl za necelých třináct hodin. Tempo nijak závratné. K večeru samozřejmě klesalo - téměř celou cestu jsem poslouchal z přehrávače mptrojky. Je jedna skladba (č. 4) ze soundtracku k Matrixu, která se mi asi z celého soundtracku líbí asi jediná, a ta má pěkné pochodové tempo, které se střídá s volnými pasážemi. Zatímco na začátku se mi dařilo pohodlně držet tempo s jejími rychlými částmi, na konci už jen s těmi pomalými :-).

Kapitám Scott a jeho dva průvodci zemřeli nedostatkem potravin a petroleje 20 km cesty od jednotunového skladu. Pouhých dvacet kilometrů, ale už vím, co to je v hlubokém sněhu. A to jsem (až na těch pár vichřic se sněhem) nešel ani v blizardu, ani nebylo 40 stupňů pod nulou.

pátek, ledna 26, 2007

Antarktida?



Nikoliv. Bohužel jen louky v okolí Ondřejova :-).

čtvrtek, ledna 25, 2007

Dnešní porce barev a světla před večeří







To je můj styl!

Během těchto dnů jsem začal dělat pokusy se saněmi, které se povalovaly v táboře. Naložil jsem na ně 80 kilogramů a táhl jsem je po sněžné ploše. Zvládl jsem dobré čtyři kilometry za hodinu. Podle teoretického předpokladu a podle výpočtů bych se saněmi s nákladem zhruba 80 kg proviantu ušel za sto dnů 3000 kilometrů...

...ne s pomocí psího spřežení jako Filchner a Shackleton, ne s pomocí letadel a pásových motorových vozidel jako moderní dobyvatelé, ale pěšky. Na lyžích. Sám táhnout saně s proviantem a výzbrojí. Žádné výfukové čoudy, žádný hluk motorů, jen skřípot lyží a sanic na sněhové krustě. To je můj styl! Pochod nedohlednou bílou pouští.


Když jsem asi před dvěma lety četl tuto pasáž Messnerovy knihy "Antarktida - nebe a peklo", už jsem se sám viděl na sněžné pláni, jak vleču za sebou saně. Za rok na to jsem se pustil do výroby vlastních saní, přestože mi k nim posloužily obyčejné dětské boby. Při dnešním výběru nebylo nejsnazší najít ty pravé - nejdůležitější je, aby z nich šla odstranit sedačka, a vznikla tak jen prázdná "mísa", do níž lze umístit velký batoh.

I tak je třeba na bobech udělat ještě řadu úprav - podpěry pro sedačku je třeba uřezat a všechny otvory na dně zalepit, a to tak důkladně, aby se dovnitř nedostala voda z rozbředlého sněhu (nedejbože zpod prolomeného ledu), vyvrtat otvory pro provlečení ocelového lanka (na uchycení karabin) a upevnění krycí plachty, otvory pro provlečení řemenů, ...






Pominu-li odporný zápach při výrobě, tak ideálním nástrojem pro všechny úpravy polyetylénových bobů je transformátorová páječka.




Původní podoba saní, ještě bez krycí plachty, s naplněným batohem.




Spouštění saní značky Yetti :-) (stále bez plachty) z kopce dolů.


Jako materiál pro krycí plachtu jsem původně chtěl sehnat nějakou autoplachtu, nakonec ale padla za oběť veliká vietnamská taška, kterou jsem rozstříhal, sešil do požadovaného tvaru, a přišil na ni suché zipy.















Použití v praxi - Vysoké Tatry


Tahání saní po sněhu má jakési zvláštní kouzlo, nedovedu to popsat. Ani není třeba, Rainhold Messner to udělal za mě.

úterý, ledna 23, 2007

Síla, která láme stěžně plachetnicícm

Konečně nám začala zima! Já tu mám ale ještě jeden snímek věnovaný nedávnému orkánu (a pak už tuto kapitolu snad bude možno uzavřít).

V areálu astronomického ústavu stával u dlážděné cestičky mířící od kosmických laboratoří směrem k "Fričovu náměstí" mohutný smrk, s průměrem kmene ve výšce jednoho metru nad zemí dobrých 40 cm. Toto je vše, co z něj zbylo.





Už jen samotný fakt, že strom s plochým kořenovým systémem, který nesahá hluboko do země, ale drží se u povrchu, byl ulomen, a ne vyvrácen, je udivující. Zřejmě zde svou roli sehrály poblíž stojící budovy. Zdá se totiž, že před, nebo během lámání, byl smrk větrem v podstatě ukroucen - skrz pahýl odshora až k zemi vede na obou stranách podélná prasklina, která ovšem na snímku není téměř vidět. Pouze v levé části pahýlu ji lze tušit jako místo, kde již touto prasklinou za těch pár dnů vytekla pryskyřice.

pondělí, ledna 22, 2007

Poslední bašta sovětského komunismu

V roce 1958 dosáhla v Antarktidě sovětská traktorová kolona tzv. pólu nedostupnosti, což je formálně spočtený geometrický střed antarktického kontinentu. Po svém odchodu tam údajně sověti zanechali bystu V. I. Lenina. Od té doby toto místo nikdo nenavštívil, takže se tato historka stala jedním z nepotvrzených antarktických mýtů.

Před pár dny, 19. ledna 2007, dosáhla pólu nedostupnosti skupina tří Britů a jednoho Kanaďana (pěšky na lyžích, s občasnou pomocí větru) a mýtus se proměnil ve skutečnost. Po téměř 50 letech tam bystu nalezli - na vrcholku komínu staré sovětské chaty, dávno už zapadlé sněhem.







Zdroj obrázků: www.teamn2i.com

pátek, ledna 19, 2007

Po orkánu

Vytloukání oken se včera nekonalo. Jen když jsem šel večer do naší "nocležny", vzal jsem to pro bezpečnější pocit podél zdi protější budovy, aby zadržela případné padající stromy. O dvě hodiny později již tutéž cestu blokovala větev s průměrem nejširšího kmene asi 10 cm:





Dnes ráno jsem se vzbudil do polojasného a relativně bezvětrného dne. Elektrický proud ani voda netekly, topení netopilo, a tak to vydrželo až do 17 hodin. Vyrazil jsem proto už dopoledne na výlet po okolí. Už v areálu astronomického ústavu jsem narazil na několik vývratů převyšujících dvakrát lidskou výšku.













V okolních lesích to pokračovalo.













Trefa přímo mezi nohy, pardon, mezi stromy:







středa, ledna 17, 2007

Držte si klobouky - znovu a pevněji

Ve čtvrtek nás opět zasáhne jihozápadní orkán, k večeru v nárazech dosáhne rychlosti 90 až 110 km/h, na horách až 145 km/h...

Čtvrtek, 19:25: Začínám mít problém při zavírání dveří mé na západ orientované kanceláře, jak mi je chce pokaždé vyrvat přetlak způsobený netěsnícími okny. Na nich se pohupují vnitřní žaluie. Díky bohu za ně, až některý ten nápor vytlačí okenní tabulky (chvílemi mi instinkty radí zalézt radši pod stůl :-), aspoň mě uchrání před střepy.

úterý, ledna 16, 2007

Tvá cesta a vzor - Klement Gottwald :-)

V pondělí ráno jsem se vrátil z Prahy do Ondřejova se 75litrovým batohem naplněným knihami. V pátek jsem totiž zavítal do antikvariátu v Lužinách - moje cesta tam nebyla náhodná, v jejich online katalogu jsem našel knihy, které by mohly značně obohatit mou sbírku polární literatury.

Vedle opravdu historických vzácností od Scotta, Nansena a dalších velikánů, jsem dnes otevřel knihu od mně neznámého autora Brímer-Orlovského, a na předsádce objevil toto úsměvné věnování.



Dnes po západu Slunce



čtvrtek, ledna 11, 2007

Držte si klobouky

ČHMÚ na dnešní odpoledne a večer předpovídá nárazový vítr 70 až 90 km/h, na hřebenech hor až 125 km/h.

18:05 - Codel v Brně sice hlásí bezvětří a klid, ale v Ondřejově už se otřásají okna, a graf průměrných rychlostí zvolna šplhá nahoru.

pondělí, ledna 08, 2007

Znovuzrození

domény astronomy.cz vděčím za to, že se mi opět zobrazují obrázky i u starých příspěvků. Sláva!

pátek, ledna 05, 2007

Východná železná brána

4.1.2007

Po 9h vyrážíme z chaty u Popradského plesa Zlomiskovou dolinou k sedlu Východná železná brána (2255 m n.m.) na hlavním hřebeni Vysokých Tater. Je poměrně hluboký sníh, střídáme se ve vedoucí pozici. Svah se postupně zvedá, "prošlapávač" to má vždy nejtěžší, zvlášť pokud se boříme téměř po pás. Krok, nádech, výdech, krok, nádech, výdech...



Podmínky se často mění, v polovině výstupu, na svahu se sklonem asi 30° narážím v předu na led pokrytý jen tenkou vrstvou sněhu, a tak si musíme přímo uprostřed svahu nasadit mačky.

Pohed ze zdola strašně zkresluje vzdálenosti i skon terénu, stále to vypadá, že tam užuž budeme, ale sedlo se moc neblíží. Poslední úsek před žlabem samotného sedla už stoupáme pod úhlem 40 - 45°, jen ten samotný nám trval téměř hodinu. Asi 50 metrů pod vrcholem sedla jsem začal před sebou vidět náznaky toho, že už se tu sesunul sníh, a moje obavy z toho, že strhneme lavinu, stále rostly. Otočil jsem se na Dana a říkám: "tak co, pudem?" "Ale jo." Popošli jsme ještě pár metrů, a pak se Dan rozhodl, že si "proklepneme" tátu, který má s horami více než třicetiletou zkušenost. Ten naše obavy sdílel, a tak jsme se po pěti hodinách stoupání společně rozhodli, že se raději vrátíme. Opatrnost je lepší stránka odvahy :-).

Ani cesta zpět nebyla úplně triviální. Změnilo se počasí, a z údolí začal foukat vichr, který v nárazech dosahoval takové síly, až jsme vrávorali. Nejhorší to bylo ve strmých úzkých žlabech - tam vítr bral ze země zmrzlý sním a vrhal ho proti nám - nešlo dívat se dopředu, ale jen na zem a chránit si oči kapucou, ledové krystalky nám brousili tváře. Na chatu u plesa jsme dorazili těsně před úplným setměním.


Patria nasvětlená vycházejícím Sluncem



Nad úrovní kosodřeviny. Náš cíl je sněhem vyplněný široký žlab uprostřed snímku.



Na pochodu



Na svahu



Nasazujeme mačky



Už jsme skoro tam. Jenže to "skoro" je ještě přes hodinu daleko.





Poslední snímek před návratem


A na závěr pár tátových fotek








Radioamatéři ve vánici :-)

Výlet na Kráľovu Hoľu

3.1.2007, 1946 m n.m., Nízke Tatry












Na vrcholu nás čekala mlha, sněžení, a vichřice. Typický whiteout.