Včera (v neděli) jsem uskutečnil skvělou saňovou výpravu z Prahy-Hostivaře do Ondřejova. Vyrazil jsem v 8:25 z nádraží, a jak to terén umožňoval, snažil se jít, cesty necesty, jen podle azimutu přímo přes pole.
Před cestou
Po dvou hodinách a necelých osmi kilometrech, hned za Křeslicemi, rupla na saních první smyčka držící karabinu tažného lanka. A to vydržela loňskou zimu i letošní Tatry. Nijak zvlášť jsem ji tentokrát nenamáhal, ale únava materiálu se zkrátka časem projeví. Ne nadarmo sebou vždy vozím několik rezervních kusů ocelového lanka, takže se to dalo opravit. Sice jsem to jen tak narychlo zauzloval, ale účel to splnilo. Jen by to příště chtělo sebou vozit i kleště, práce s tak nepoddajným materiálem holýma rukama a v zimě je obtížná. Zběžná prohlídka druhé smyčky ukázala, že i ta už moc dlouho nevydrží, ale zatím jsem ji nechal na pokoji.
Měl jsem sebou foťák, ale stativ se mi tahat nechtělo, takže některé snímky a videa jsem pořizoval tak, že jsem jednoduše postavil foťák na futrál se sněžnicemi, proto jsou tak trochu z podhledu.
Sněhové podmínky se lišily místo od místa, ale po většinu cesty jsem se propadal asi po, nebo nad kotníky. Bohužel nemrzlo, čehož jsem se obával, protože sníh byl dost mokrý - to mi zvyšovalo odvod tepla z nohou, a taky saně se hůř táhly. Na začátku cesty jsem u země naměřil asi 2.8°C, na konci už to spadlo k nule. K tomu ještě foukal pěkný fičák, takže při zastávkách jsem brzo pěkně mrznul. Naštěstí mi téměř celou cestu foukal zprava nebo zezad, kdybych měl jít proti němu, bylo by to dost peklo. Několikrát jsem totiž zažil vánici. Sáhl jsem si při tom jednou holou rukou na záda, a zjistil, že jsou totálně mokrá. Naštěstí bunda se osvědčila, a žádná voda se dovnitř nedostala.
Šel jsem dost na lehko - jen v tenkém funkčním roláku s dlouhými rukávy, a Gore-texové větrovce. Tak mi bylo při chůzi ideálně. Při zastávkách na svačinu jsem ovšem přes to celé navlékal ještě flísku a druhou bundu. I tak jsem ale ve větru brzy cítil jak se do mě dává zima, tak jsem se zastávky omezoval jak to šlo.
Kostel v OticíchNedávno jsem četl jakési "desatero" od Jaroslava Pavlíčka, českého polárníka a experta na přežití. Velké jídlo před a během cesty prý značně snižuje denní výkon, a bílkovinná strava je vůbec pro pochod nevhodná, protože ubírá energii na její samotné strávení. Zaexperimentoval jsem si tedy, a musím říct že s úspěchem. Jedl jsem jen málo, což stačilo k zahnání hladu vždy na příštích několik hodin. Kromě lehké snídaně jsem spořádal za celou cestu dva perníčky s polevou, dvě tyčinky Snickers, pytlík slaných sušenek, 2,5 litru neslazeného čaje, půl litru Coly, a kousek čokolády. Až mi jednu chvíli z těch cukrovinek bylo skoro zle, protože na sladké moc nejsem, ale energii dodaly skvěle. Důležité je se nepřecpat a jíst opravdu jen po malých dávkách.
Nejhezčí, ale taky nejobtížnější terénCestou jsem překročil necelých deset kanálů a potoků. Některé se daly překročit jedním krokem, u jiných jsem to ale musel zvládnout po zasněžených kamenech. Tak jsem měl příležitost vyzkoušet si to, co jsem znal jen k knih a filmů - přeskakování otevřené vody mezi ledovými krami (až na ty kry), a, co je obtížnější, dostat přes tu vodu taky saně. Nedůvěřuji těm svým natolik, abych si troufl tahat je přes vodu, a tak mnohdy došlo na přendavání z břehu na břeh v rozkročené poloze nad vodou, párkrát dokonce i na přehazování.
Kus před štěrkovým lomem u Menčic, právě uprostřed jednoho z těch širších rozvětvených potoků, přesněji řečeno na malém ostrůvku o šířce asi dvou metrů, rupla "konečně" i druhá smyčka. Tak to bylo zajímavé opravování, navíc už v mírném šeru.
Štěrkový lom u MenčicPři orientaci a navigaci jsem většinou spoléhal na mapu a kompas. Nosím u sebe na cestách stále GPSku, kterou zapínám pouze při naprosté dezorientaci, tentokrát jsem ji měl ale zapnutou celou cestu, protože mě zajímala ušlá vzdálenost. Azimut jsem v druhé polovině cesty, a hlavně ve tmě, určoval už jen podle ní, kompas se totiž choval značně líně, asi mu trochu ztuhla kapalina obklopující růžici. Několikrát jsem měl dokonce pocit, že se úplně zbláznil, nebo že snad přecházím přes žílu magnetické rudy, nakonec se ale vždy ukázalo, že má pravdu on a mýlím se já.
Co zřejmě dost prospělo mému tempu, byla od začátku snaha nikam nespěchat. Stres vysiluje, a pokud se při tom boříte nad kotníky a ještě vám v tom mokrém sněhu při každém kroku podklouzne noha, vysiluje zvlášť. Jednou jsem zkusil sněžnice, ale jak jsem očekával, sníh nebyl ještě tak hluboký, aby při chůzi pomohly. Jen překážely. Bylo jasné už když jsem tu cestu plánoval (deset hodin byl můj dolní odhad), že za denního světla ji nedokončím. Tudíž jsem si v klidu držel své tempo. Úplně se setmělo asi o půl šesté, necelé čtyři hodiny před koncem cesty, ale žádná extra temnota to nebyla. Jednak díky Měsíci pár dnů před úplňkem (který vidět nebyl, ale osvětloval mraky), a taky díky značné blízkosti Prahy... Viděl jsem bez problémů důležité orientační body i terén před sebou.
Poslední snímek (Zvánovice). ISO 200, 8s, clona 2.8Koupil jsem si v sobotu v Tesco za 80 Kč takovou "blbůstku" - krokoměr. Připne se na opasek, uvnitř je nějaké závažíčko, které "hopsá" s tím, jak se člověk pohybuje, a na displeji se zobrazuje počet kroků. Funguje to překvapivě docela dobře, ve složitém terénu samozřejmě ne.
A tak mi vyšla následující statistika. Na rovném terénu z počátku cesty, která vedla jen po zasněženém chodníku, byl faktor, kterým bylo třeba přenásobit počet kroků, abych dostal vzdálenost v metrech, roven 0,57. Tohle číslo se překvapivě v hlubokém sněhu výrazně neměnilo - v dalších úsecích cesty se většinou pohybovalo mezi 0,55 a 0,61, jednou 0,79 a jednou 1,00. Poslední hodnota ale vznikla nejspíš tím, že se mi omylem krokoměr vynuloval. Za celou cestu jsem našlapal podle údajů 43463 kroků.
Natočil jsem cestou dvě videa - na prvním se pokouším (nakonec úspěšně) v péřových "polárnických" rukavicích pít čaj, na druhém je malá ukázka tahání saní.
Videa spustíte kliknutím na obrázek.28 kilometrů jsem zvládl za necelých třináct hodin. Tempo nijak závratné. K večeru samozřejmě klesalo - téměř celou cestu jsem poslouchal z přehrávače mptrojky. Je jedna skladba (č. 4) ze soundtracku k Matrixu, která se mi asi z celého soundtracku líbí asi jediná, a ta má pěkné pochodové tempo, které se střídá s volnými pasážemi. Zatímco na začátku se mi dařilo pohodlně držet tempo s jejími rychlými částmi, na konci už jen s těmi pomalými :-).
Kapitám Scott a jeho dva průvodci zemřeli nedostatkem potravin a petroleje 20 km cesty od jednotunového skladu. Pouhých dvacet kilometrů, ale už vím, co to je v hlubokém sněhu. A to jsem (až na těch pár vichřic se sněhem) nešel ani v blizardu, ani nebylo 40 stupňů pod nulou.
