Věnováno památce mé babičky, nagymamy, která zemřela 28.8.
Idea dojít pěšky z Ondřejova do Brna se ve mně zrodila před více než dvěma lety. Tehdy jsem se o to pokusil "himalájským" způsobem - cestu jsem si rozplánoval na deset dnů, a sebou si nesl spacák, stan, a další těžké tábornické zbytečnosti. Po čtyřech 30km denních pochodech, s 30kg batohem, při 30°C ve stínu a bez sebemenšího vánku, ve starých botách s podrážkami prošlapanými na cca 4 mm a chodidly plnými puchýřů, jsem uštván rezignoval v Jihlavě.
Teprve loni, po prvních pokusech s dlouhými nonstop pochody, na kterých se ukázalo, že důležitá není ani tak fyzická výdrž, jako spíše vůle jít, se začala rodit představa "alpského" dobytí Brna - jen s nejnutnějšími věcmi, narychlo a bez noclehů. 100km pochody jsem zvládal za cca 30 hodin, 200 km do Brna jsem proto odhadl na hodin 60. Zbývalo ještě ověřit, jestli je možné pokračovat v chůzi i po dvou probdělých nocích, což se podařilo při cestě
Ondřejov - Úpice, a cesta do Brna byla otevřená.
Plán cesty jsem rozvrhl na průměrné tempo 3 km/h. Ukázalo se, že mohlo být i rychlejší, některé pauzy byly zbytečně dlouhé. Nejdelší pauzy jsem pak měl během čekání na podpůrné týmy a jednotlivce, kteří mě přišli na některé úseky cesty psychicky podpořit. Takže mé díky ještě jednou patří Happymu, Matějovi, Zuzce, Jirkovi, Pavlovi a Pavlovi.
Zobrazit velkou mapu
Ze čtvrtka na pátek 29.8. jsem se vyspal jen asi 5 hodin, po předchozích nocích, kdy jsem si "naspával" do zásoby, se mi ve čtvrtek nepodařilo usnout včas, a v pátek vstával ve 3 ráno. Ondřejov jsem opouštěl ještě za tmy - ve čtyři hodiny. Bylo jasno a zima, cestou ke městu Sázava svítil nad východem uzoučký srpek Měsíce. Sobotní srpek už jsem pak neviděl, Měsíc byl v novu. V Sázavě vyšlo Slunce. Pokaždé, když jsem předběhl plán o hodinu nebo o dvě, zastavil jsem se minimálně na hodinu, něco snědl, a dopřál odpočinek kloubům.
Ačkoliv jsem byl odhodlán jít většinu trasu po silnici, místy to nešlo jinak, než po lesních cestách, protože silnice by byla velká zacházka. Tak tomu bylo například mezi Zbizubami a Petrovicemi II. Na mapě obce spojovala cesta přes les. Nemohlo to ale dopadnout jinak: ignoroval jsem své pravidlo, že čárkovaná čára na mapě může klidně znamenat mez mezi poli, nebo dokonce i potok (ano, jsou i taková místa na mapách...), a skončil po dvou kilometrech chůze v hlubokém lese se strmými koryty potoků. Na druhou stranu jsem při tom ale narazil v lese na zvláštní spirituální místo - mezi kmeny stromů se až do výšky stojícího člověka tyčily pyramidy z kamenů.
Ještě v pátek po 17. hodině jsem dospěl do kraje Vysočina. Na tenhle okamžik jsem se těšil, protože mám ještě v živé paměti fotku cedule "Kraj Vysočina" z mé "himalájské" cesty do Brna. Těšil jsem se tehdy na další fotku "Jihomoravský kraj", ale už se jí nedočkal. Takže tentokrát to musí vyjít!
V Ledči nad Sázavou jsem byl již o tři hodiny dříve oproti plánu. Usadil jsem se v restauraci s výhledem na hrad. Pomalu mi docházely potraviny a doufal jsem, že v Ledči si je doplním, ale po telefonátu se Zuzkou se dozvěděl, že obchodů s potravinami je v Ledči poskrovnu, většina mimo mou trasu, a navíc budou už všechny zavřené. Nebylo to ale ještě kritické.
V noci jsem se ponořil hlouběji do Vysočiny. Široko daleko nebylo větší město, a obloha byla téměř temná. Zároveň s tmou přišlo i dokonalé ticho. Okolo desáté večer jsem dorazil do vesničky Benetice, kterou jsem znal již z předchozího pochodu. Udělal jsem si pauzu v místní autobusové budce, která měla skleněná (a nevymlácená!) okna, na parapetech truhlíky s květinami, a uvnitř stolek s ubrusem a na stěnách obrazy.
V lesích Vysočiny nebyla pouze absence zvuků způsobovaných člověkem, ale i zvěří. Z Posázaví jsem zvyklý na to, že v lese stále něco šramotí, a občas se mihne srnec, nedejbože divočák. Právě proto jsem při nočních pochodech začal poslouchat mp3, abych každé šustnutí neinterpretoval jako útok divokého prasete, a zbytečně se nelekal. Očekával jsem, že na Vysočině to bude ještě daleko horší, ale dopadlo to opačně. Vysvětlení pro to mám jen takové, že v přelidněném středočeském kraji, s malými lesíky a vysokou hustotou obcí a silnic, nemá zvěř příležitost se interakcím s člověkem vyhnout. Ale tam kde je dost prostoru pro oba, nemusejí se vůbec potkávat.
Sobotní východ Slunce mi unikl, strávil jsem odpočinkem čtyři hodiny na nádraží v Havlíčkově Brodě, čekaje na své dnešní souputníky. Změnil jsem svůj původní itinerář a vydali jsme se společně po červené značce - cestou Karla Havlíčka Borovského, do Přibyslavi. Byla to asi nejhezčí část celé cesty. Nevyspání, příjemná únava z chůze a přítomnost přátel ve mně vyvolávaly pocity opilosti, takže jsem byl v náladě povznesené.
Z Přibyslavi přes Ostrov nad Oslavou jsem zamířil po hlavní silnici 37 do Křižanova, kde jsem se napojil opět na původně plánovanou trasu. Cestu po hlavní silnici jsem absolvoval v noci, takže provoz byl téměř zanedbatelný. V Křižanově jsem chvíli váhal před vstupem do nočního klubu, kde jsem zamýšlel dát si kafe, čaj, a možná i něco k jídlu. Uvnitř se bavilo několik hloučků již mírně podroušené mládeže, ale nakonec se zábava ukázala být civilizovanou. Svým oblečením a batohem jsem pochopitelně vzbudil při příchodu trochu zájem. Když jsem pil už druhé kafe a pustil se do zakoupené bagety, jeden z mladíků se začal vyptávat odkud a kam jdu. Mým odpovědím zpočátku nedůvěřoval, ale nakonec uvěřil, a po další diskuzi jsem měl asi poprvé za celou cestu pocit, že jsem se setkal s pochopením :-).
Před Osovou Bítýškou vyšlo nedělní Slunce. Z chladu a námahy mě začala pobolívat achilovka na levé noze, tak jsem se začal trochu šetřit, a jak slunce začalo hřát, dal si pauzu na snídani. Netrvalo dlouho a dorazil jsem k obci Křoví, kde jsem měl mít sraz s Jirkou a Bezďou. Do srazu mi ale zbývalo ještě 1,5 hodiny. Zalezl jsem doprostřed kukuřičného pole, a pod hřejícím sluncem se na hodinku natáhl a pokusil se trochu spát. Před 11 už jsem čekal na křižovatce u Křiví, kam měli dorazit Jirka a Bezďa (Bezďa vlakem z Brna do Níhova). Jirka přišel přesně, na Bezďu jsem čekali půl hodiny, ale nedočkali se. Později se ukázalo, že musel na víkend odjet z Brna, a ještě si zapomněl mobil.
Kousek za Křovím nás s Jirkou čeká má druhá významná cedule: "Jihomoravský kraj". Pokračujeme do Veverské Bítýšky, a odtud už stoupám sám horkým odpolednem k hradu Veveří nad brněnskou přehradou.
Na hrad jsem dorazil asi hodinu před naším plánovaným srazem s Gabim a Pauliem. Zavolali jsme si a domluvili se, že jim půjdu po asfaltce naproti. Sešel jsem z hradu a omylem odbočil na opačnou stranu, a šel po silnici ještě asi 1 km. Vůbec mi nebylo divné, že jdu do kopce, a že Slunce, které se chýlilo k západu, svítí přímo proti mně. Později, když už jsem mířil po silnici správným směrem klukům naproti, mi zase Paulie volal, že jít po silnici je o život, a že sejdeme na pěšinu podél břehu přehrady a potkáme se na ní. Z mé strany pěšina začínala, ale byla dost divoká. Kraťasy, které jsem si po cestě trochu spustil, aby mě neškrtil pásek v pasu a kryly mi i kolena, mi najednou začaly hrozně překážet - nemohl jsem přes ně dostatečně zvedat nohy, když jsem šel do kopce. Nakonec pěšina stejně končila skalami vedoucími až do vody, které se nedaly přelézt, a tak jsme se vrátili na silnici. Cestou dolů, poté, co jsme se konečně potkali, jsme se zastavili v jedné hospůdce, Paulie mě pozval na klobásu a nealko pivo (pozval by mě i na alko, ale to bych na místě usnul :). Po jídle jsme pokračovali na tramvajovou zastávku Přístaviště. Jak převzal vedení Gabi, naprosto jsem ztratil soustředění a přemáhala mě únava, a tak jsem se v závěru zmáhal jen na občasnou otázku: "Už tam budeme? Už tam budeme? :-)"
Fotky z cesty
