Stroj času

Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o sci-fi, si již určitě někdy položil otázku, jak sestrojit stroj času. Kdo by se nechtěl přesvědčit o tom, zda dinosauři vypadali opravdu tak, jak je zná z knížek a filmů,
zda příběh Nového zákona je založený na skutečně žijící osobě, nebo si zajet do Dallasu v listopadu roku 1963, stoupnout si před Kennedyho vůz a zařvat: "Zalez!"?

Ti, kteří se navíc zajímají i o fyziku, si možná položili i otázku hlubší - jak takovému stroji času sdělit, kde se chceme po onom přesunu v čase nacházet.

Sci-fi, které jsem kdy četl nebo viděl (čímž si dělám alibi pro případ, že určitě existují i sci-fi které neznám, a které řeší problém ještě jiným způsobem), lze dle této otázky rozdělit zhruba do tří základních skupin: 1) po přesunu v čase se ocitneme na "tom samém místě" (uvozovky jsou zde záměrně, jak se níže pokusím čtenáře přesvědčit, je "to samé místo" dost rozšířený omyl), 2) předem si cestovatel zvolí, kde se chce po přesunu nacházet, 3) otázka polohy se neřeší a cestovatel se ocitne na místě zcela náhodném.

Protože třetí kategorie by byla realizovatelná asi nejsnáze (ovšem pochybuji o smyslu takového stroje, snad kromě naplnění touhy okusit opojnou středověkou atmosféru hlubokého předrenesančního vesmíru), a druhá a první se dají v podstatě skloubit do jediné, zamysleme se teď nad oním výrazem "to samé místo". Co asi každého napadne ihned, je rotace Země. Takový stroj času by musel mít přesné informace o tom, jak se Země otáčí a jak se otáčela v minulosti. Ihned se ale vynoří celá řada dalších problémů - Země přece obíhá okolo Slunce, přesněji řečeno okolo těžiště sluneční soustavy, které vůči Slunci rozhodně není v konstntní poloze. Celá sluneční soustava obíhá se Sluncem okolo středu naší Galaxie, pohyb Galaxie je ovlivňován blízkými galaxiemi, ... takto by se dalo pokračovat dále.

Pokud někdo namítne, že přeci nějak musí jít stanovit polohu třeba jen vůči zemskému tělesu, vynoří se další problémy. Povrch Země je přeci také neustále v pohybu. Už jen za pouhý rok se některé kontinenty vůči sobě posunou o několik centimetrů, a pokud bychom se chtěli podívat na dinosaury, jak chceme zajistit, že po přesunu v čase na "to samé místo" neskončíme v oceánu, nebo ještě hůře, pohřbeni zaživa v zemské kůře?

Otázku polohy řeší elegantně teorie relativity. Chceme-li definovat polohu v prostoru, je třeba specifikovat, vůči čemu (tj. vůči jakému hmotnému objektu) ji vztahujeme. Stručně řečeno, chceme-li cestovat časem, musíme mít v ruce hmatatelný kousek historie. Dinosauří zub, Turínské plátno, nebo kulku co zabila Kennedyho. Potom stačí do stroje času vložit atom z předmětu a sdělit mu: "přenes mě o XXX let zpět na místo, v němž se daný atom nacházel." Každý hmotný objekt má svou "světočáru" (odborný výraz označující dráhu v prostoročase, nijak nesouvisející s věštěním či náboženstvím), a tato světočára by nám problém definice polohy měla pomoci vyřešit. Ten zbývající drobný problém - jak zajistit přesun v čase, ale raději nechám už na autorech sci-fi...

Vyšlo jako úvodník v IAN.