Náš plán byl vyrazit s loďkou ze zálivu u Starého Gradu na moře a doplout až k ostrovu Brač. Při přebírání lodě od majitele jsme se mu s našimi úmysly pochopitelně nesvěřili, ale on během instruktáže sám začal o tom, že na otevřené moře rozhodně nesmíme. Aby se ujistil, že jsme skutečně pochopili, co se nám snaží říct (mluvil chorvatsky), zopakoval několikrát na konec tři slova: "more - panika - riziko". Půjčili jsme si tedy loďku "jen" na čtyři hodiny. Majitel nám doporučoval různé skvělé zátočiny v zálivu, kde můžeme zastavit a koupat se, ale to nás moc nezajímalo - chtěli jsme si hlavně zajezdit na lodi.
Hned krátce po vyplutí přišla první peripetie, kdy se Zuzka rozhodla, že se přímo z lodě půjde koupat. Dolů do vody to šlo snadno, zpátky nahoru pak vůbec. Zkoušel jsem ji vytáhnout, ale to bych jí odřel břicho. Na přídi lodi leželo lano, uvázal jsem na něj smyčku a uzly, aby měla o co zapřít se nohama, zahákl ho za vidlici vesla a spustil dolů, ale ani to nepomohlo. Ke břehu to nebylo moc daleko, a tak Zuzka doplavala až tam a chtěla vylézt z vody na břeh, a já že bych někde přirazil. Kameny na mělčině byly ale kompletně pokryté mořskými ježky, takže tato varianta zklamala. V povzdálí bylo v jedné ze zátočin pár domečků a u nich to vypadalo na malé přístaviště - vypravili jsme se tam, Zuzka ve vodě, já v bezpečné vzdálenosti člunem. Ale po několika minutách bylo jasné, že ty domečky jsou mnohem dál než se zdálo. Zuzka musela do lodi z vody - napnuli jsme oba všechny síly, a nakonec se to podařilo.
Překřížili jsme záliv napříč a přistáli u druhého břehu u zříceného zbytku jakési betonové stavby. Zuzka šla na záchod, já se zatím proháněl kolem a pak se pro ni vrátil. Blížil jsem se zvolna k betonovému "břehu" setrvačností, ale na přiražení byla má rychlost stále příliš vysoká, bylo třeba přibrzdit zpátečkou, pokud jsem nechtěl pomačkat bok nebo příď. Motor měl tři polohy: vpřed, neutrál a vzad, a páku s plynem jako u motorky. Zařadil jsem zpátečku, přidal plyn, ale nedostavil se žádný efekt. Dále jsem přidával plyn. Motor řval, ale já se stále blížil ke břehu nebezpečnou rychlostí, když v tom jsem si uvědomil svůj omyl: než jsem se rozhodl brzdit, měl jsem i při vypnutém plynu stále zařazenou rychlost vpřed, a pak, v domnění, že přepínám na polohu vzad, jsem přepnul pouze na neutrál. Teď jsem si toho tedy všiml, abych v zápětí zazmatkoval a udělal další botu: při plném plynu jsem zařadil zpátečku (posléze mi došlo, že to byla jedna z věcí, před kterou mě během krátké instruktáže varoval majitel). Šroub zabral a celý motor i s šroubem udělal "výmyk", čímž se zároveň za zádí vytvořil na chvíli gejzír vody a já byl mokrý až za ušima. "Tak, a dojezdili jsme", blesklo mi v tu chvíli hlavou. Naštěstí se vlastně nic nestalo - motor byl na zádi upevněný na horizontálně otočné ose, a jak jsem ubral plyn, vrátil se poslušně do původní polohy.
Zuzka se nalodila, a vypluli jsme směrem k otevřenému konci zálivu a pak napříč přes jeho ústí. Vítr foukal proti nám, a měl zde už zároveň dost prostoru, aby se opřel i o hladinu moře, kterou pěkně vzdouval. Vlny narážely pod příď a tříšť mě na zádi zalévala tak, že jsem si musel nasadit sluneční brýle, jinak bych přes oči plné slané vody neviděl dopředu. Držel jsem příď proti větru a proti vlnám, aby nás nepřeklopily. Motor na plný plyn, ale chvílemi se zdálo, že stojíme na místě. Už to začínalo být nekonečné, ruka s níž jsem kormidloval mi dřevěněla. A to jsme byli stále jen v zálivu. Uvědomovali jsme si v těch chvílích pošetilost našeho nápadu plout na otevřené moře. Přece to ale skončilo, dosáhli jsme opačného břehu, a zamířili do klidné a před větrem chráněné zátočiny s přístavním molem.
Pomalu jsem přirazil k molu, obešel Zuzku, která seděla na přídi a zdráhala se ji opustit, dokud se loď pohupovala, a vyskočil z lodi. Bez lana v ruce... Fatální chyba zelenáčů. Poprosil jsem Zuzku, ať mi lano podá, ona ho však měla stočené pod zadkem, a než ho zpod sebe vymotala, vítr a vlnky už pomalu odnesly člun z mého dosahu. Zuzka se přesunula na záď a já jí ze břehu radil, jak nastartovat motor. Na to ale neměla dost síly. A tak tam seděla a škubala bezradně startérem na zvolna se vzdalující lodi (zde bych měl ještě pro vysvětlenou uvést, že na lodi byly sice vidlice na uchycení vesel, ale nebyla tam žádná vesla). To už pomalu přestávala být sranda, a tak mi nezbylo než se svléknout do slipů a šup do vody. Doplaval jsem k lodi, horko těžko se na ni pomocí lana s uzly a smyčkami vyškrábal, nastartoval, znova přirazil k molu, uvázal příď k úvazníku, a na zádi vyhodil skládací kotvu, aby se tam loď nějak nemotala a nenarážela bokem do mola. Kotva se krásně zaklesla pod jeden kámen, až jsem byl spokojený, jak se mi to podařilo. Nezdrželi jsme se na břehu dlouho a rozhodli se pomalu se začít vracet, čas k odevzdání lodi už se blížil. Nasedli jsme do lodi, odvázal jsem příď, ze zádě zabral za kotevní lano, ale ouha! Kotva byla zaseknutá opravdu důkladně. Cloumal jsem lanem všemi možnými způsoby, ale nakonec jsem musel opět do slipů a do vody, a na dně ji vyprostit ručně. Naštěstí tam nebyla moc hloubka.
Po příjezdu do města nám zbývalo ještě půl hodiny, takže jsme zajeli hluboko do nitra přístavu a obkroužili ho zevnitř. Pochopil jsem, proč nám majitel lodi doporučoval ta skvělá místa ke koupání - doufal nejspíš, že mu v nádrži necháme co nejvíc benzinu. Během té plavby ve vlnách a proti větru mě několikrát napadlo, co by s námi bylo, kdybychom dostali ve skutečnosti méně benzinu než na slibované 4 hodiny. Nakonec bylo benzínu dost, ale i tak jsme ho myslím vypálili do mrtě.
