Malá Morávka/Praděd, aneb můj první letošní sníh

Měla to být větší akce. Bohužel jsem byl jediný, kdo se na ni přihlásil, a vzhledem k tomu, že ani hlavní organizátorce Tamaře ani mně nevadilo když to bude nakonec jen ve dvou, proběhlo to nakonec jen ve dvou.

V pátek jsem si vzal den volno a ráno odjel z Ondřejova. Celá cesta přes Olomouc, kde se ke mně Tamara přidala, až na Malou Morávku v Jeseníkách mi zabrala 7,5 hodiny brutto. Do chaty vychladlé na okolní teplotu jsme přišli okolo půl páté večer, a první věc, kterou bylo třeba zajistit, byl oheň v kamnech. Okamžitě se mi vybavily všechny pokusy o rozdělání ohně v kamnech pod zcela studeným komínem, jaké jsem doposud zažil. Ani jeden z nich bych nepopsal jako právě snadnou a rychlou záležitost. Nicméně pustil jsem se do štípání třísek a polínek. Něco se pak neobvykle zázračným způsobem vyvedlo (zřejmě k tomu přispělo dokonale suché dřevo a zkušenost nabytá loňskou zimu v Tatrách, že technika zapalování ohně v kamnech se značně liší od rozdělávání ohně na ohništi), stačila jediná sirka, a za chviličku už oheň vesele plápolal.


Kamna zapálená jedinou sirkou. Tímhle úspěchem se budu chlubit ještě dlouho :-).



Aby nebylo vše tak růžové, světnice se brzy začala plnit štiplavým kouřem. Hromadil se u stropu a pod lampou vytvářel divadlo zvolna se převalujících různě hustých vrstev. Jediné místo, kde se dalo existovat, i při otevřených oknech a dveřích, byla podlaha. V sedě na židli už to bylo nepříjemné, a ve stoje bylo obtížné udržet oči delší dobu suché, natož dýchat.


Obrázek jak z dobrého 3D renderu - vrstvy kouře pod lampou.




Kouř pod lampou - detail.




Světnice ve světle blesku z boku.



Přičítali jsme kouř studenému komínu, ale nakonec se ukázalo, že na vině jsou netěsnící kamna. V devět večer jsme se totiž přesunuli do jiné místnosti, rozdělali oheň (nultou sirkou :-) v tamnějších kamnech a do půlnoci ji krásně vytopili i bez kouře.

Druhý den podnikáme výstup na Praděd. Téměř celou cestu jdeme v mlze, za občasného mrholení, ale i tak výlet stojí za to. Kvůli pěšině zaváté sněhem cestou nahoru trochu bloudíme, na zpáteční cestě zase díky "zkratce" brodíme přes potok. Já až k Ovčárně svorně tvrdím, že jsem v těchto končinách ještě nebyl, ale když Tamara zmínila Petrovy kameny, dochází mi, že jsem byl na Pradědu před šesti lety lyžovat.


Bloudíme sněhem




"Vrcholové" foto




Lebedění ve sněhu




Podzimní idylka




Vezmeme to zkratkou... Ale zkrátili jsme si vlastně jen dlouhou chvíli.



Dřevěná chalupa mi svými trámy, podlahami, a úzkými schodištěmi připomíná loď. A tak se večerní hovor (kromě hlavolamů :) točí kolem starých mořeplavců a jejich miniaturních kocábek, na nichž dokázali překonat oceán.

Následující den vstáváme v 7h, abych se stihl rozumně vrátit do Ondřejova. Udivuje mě, jaké už je za okny světlo. Prý je to tady taková místní specialita, že Slunce vychází a zapadá v jinou dobu, než ve zbytku republiky :-). Až v Olomouci, po hodině a půl cesty autobusem, ovšem zjišťujeme, že se měnil čas (a můj mobil, který mě ráno budil, se přestavil automaticky).

Pod strání u Medníka

Zdravim vsechny ctenare (neter Barborku a jeji stastne rodice specialne) ze stanu kdesi pod Mednikem. Totiž takhle nějak jsem vás chtěl prostřednictvím mobilu zdravit už včera večer, ale baterka mi došla v půlce.





Udělal jsem si o víkendu dvoudenní výlet z Ondřejova k Sázavě a podél proudu až na soutok s Vltavou. Vyrazil jsem v sobotu dopoledne, a hned na začátku cesty narazil na malé stádo losů (docela překvapení) a tak si i díky počasí připadal chvíli jako někde v Norsku.





Mířím nejprve víceméně přímo na západ až do Kamenice (cestou mě pronásleduje hrozná chuť na ovesnou nebo krupicovou kaši :), a pak jsem se stočil už pomalu na jih k řece, do Kamenného Přívozu.


Hrobka barona Ringhoffera







Dál pak už během soumraku a nakonec i noci podél Sázavy. Jakmile trochu zmizely chaty (bohužel je to tu samá chatová oblast) a po levé straně se objevil prázdný les, začal jsem hledat místo pro stan. Les rostl ale v dosti prudkém svahu, takže najít vhodně rovné místo, navíc už po tmě jen při světle baterky, nebylo nic jednoduchého. Po půl hodině pátrání (tj. po sedmé hodině, kdy byla už tma jako v pytli) se mi to nakonec podařilo, ačkoliv to nebylo úplně ideální a ležel jsem pak trochu z kopce, a za další půl hodinu už stan stál (ještě stále jsem se nenaučil stavět tenhle stan využívající turistických teleskopických holí dostatečně efektivně).




Po 21h se pomalu chystám spát. Karimatku mám přehnutou, abych měl pod zádama 2 vrstvy, pod hlavou mám KPZku, a nohy na batohu. Při usínání je venku 6°C a vevnitř 10°C. Těšil jsem se, jak budu během usínání naslouchat zvukům lesa, ale únava mě brzy přemohla. Asi půl hodiny po usnutí mě probudil zvláštní zvuk, nejdřív jsem myslel, že je to pták. Tvor opakoval stále dokola takovou dvojici krátkého kvoknutí a chrotnutí, ale jak se blížil, a začaly být slyšet i praskající větvičky od jeho prodírání se lesem, z kvokání se vyklubalo kvikání, a mě bylo jasné, která bije. Já snad tahle zvířata přitahuju! Ležel jsem bez hnutí a snažil se skoro nedýchat, i když se mi zdálo nepravděpodobné, že by mi divočák vlezl až do stanu, navíc byl docela daleko - to jen ta tma a ticho všude kolem vytvářely dojem, jako by se každou chvíli měla stěna stanu roztrhnout a vevnitř se objevit rypák půlmetrákového prasete. Nevím, co ho nakonec vylekalo, možná mě jen konečně zavětřil, ale vydal náhle dlouhý a hlasitý, vyděšený nebo zuřivý (to už jsem nepoznal) chrrrrrrrrrocht a s rámusem odklusal. To už ze mě ovšem tekly čůrky potu, nejen proto, že jsem si vzal na vyzkoušení nový teplý spacák s extrémem do -28°C (takže jsem většinu noci nakonec strávil rozepnutý). Ještě tak deset minut jsem naslouchal, než se mi podařilo znova usnout, ale díky bohu se do rána už nic podobného (kromě snad jedné proběhnuvší srnky) neopakovalo. Nebo jsem to zaspal.

Vstával jsem v 5h. Už ve 4:20 mě vzbudil houkající "Posázavský Pacifik", ale ještě se mi podařilo usnout. Nasnídat se a sbalit všechno jsem chtěl pokud možno ještě za tmy, abych nepohoršoval případná ranní ptáčata mezi chataři. Očekával jsem, že mi to zabere asi dvě hodiny, což se téměř podařilo. Teplota vnoci klesla venku na 4,6°C a vevnitř na 7°C. Přizpůsobil jsem se ale velmi rychle, zatímco jsem včera večer seděl ve stanu v čepici a tenkých rukavících, a neustále posmrkával, dnes ráno mi bylo i bez smrkání, čepice a rukavic, akorát. Při balení stanu vyšlo najevo, že jsem asi nebyl sám, kdo tohle místo nějakým způsobem už využil. Pod vyvráceným stromem ležícím hned vedle jsem objevil (ne, nebylo tam to, co byste možná teď čekali :) dvě tenisky. Ale muselo to být dost dávno,co je tam někdo odložil, nebo snad zapoměl, protože obě už pokrývala silná vrstva mechu.


Zákruty Sázavy



Pokračuju po červené značce do Davle na nádraží, kam jsem dorazil v 9:30. Původně jsem chtěl pokračovat do Řevnice nebo do Zbraslavi, ale pořád mrholí. To by ani nebyl takový problém - na déšť jsem byl vybavený, ale to samé jako v případě spacáku - bunda byla tak teplá, že když jsem se do ní oblékl, byl jsem brzo víc mokrý zevnitř než zvenku. Takže z Davle už se vracím vlakem.


Medník

Nervózní atmosféra

Zařízení, které vidíte na horním obrázku, není dvouhlavňový protiletadlový kanón, a tento článek nebude o dění na blízkém ani vzdáleném východě :-). Je to jednoduchý robotický dalekohled upravený pro měření neklidu ovzduší, neboli seeingu.

Seeing je důsledkem neustálých pohybů různě zahřátých oblastí vzduchu. Protože rozdíl teploty způsobuje i rozdíl v hustotě, mají tyto pohybující se oblasti i různý index lomu, a prochází-li jimi paprsek světla, je na své cestě všelijak ohýbán. Výsledek známe z běžné praxe - při pohledu na hvězdnou oblohu se nám jednotlivé hvězdy nejeví jako statické svítící body, ale různě poblikávají a mihotají se.

Seeing je zároveň hlavní příčinou, proč se hvězdy na astronomických snímcích nezobrazují jako body, ale jako kotoučky, jejichž průměr je tím větší, čím neklidnější atmosféra je. Skutečný obraz hvězdy totiž na snímku neustále poskakuje, a stačí trochu delší expozice, a už nám tento poskakující obraz vytvoří místo bodu nechutnou "knedlu". Její velikost se může pohybovat od zlomků až po několik (úhlových) vteřin, podle kvality ovzduší, a vyjadřuje míru seeingu v daném okamžiku na daném místě.

Existuje ale i jiná metoda na měření seeingu, místo toho abychom přeměřovali "velikosti" hvězd na snímcích. S mojí občasnou pomocí ji už nějaký ten týden používají kolegové zde v Ondřejově a v Novohradských horách.

Základní princip optiky všech dalekohledů spočívá v tom, že rovnoběžně přicházející paprsky soustředí do jediného bodu. Pokud tedy před dalekohled vložíme stínítko např. se dvěma otvory, tak při dobrém zaostření se hvězda nezobrazí jako dva body, ale pochopitelně pouze jako jeden. Princip zmiňované metody ale spočívá v tom, že dalekohled naopak záměrně rozostříme a na snímcích se pak jediná hvězda rozdělí na dvě. Vlivem seeingu tyto dva obrazy nejen že neustále poskakují, ale zároveň mění vzájemnou vzdálenost. Vhodný software potom jen počítá, jak moc se mění vzdálenost těchto dvou obrazů.


Detail dalekohledu vybaveného stínítkem se dvěma otvory, z nichž každý má svou vlastní rosnici na ochranu před kondenzací na optice dalekohledu.



Dva obrazy Polárky zachycené CCD kamerou v ohnisku dalekohledu. Snímky byly pořizovány s odstupem zhruba jedné sekundy, takže tato animace zobrazuje poskakování obrazů v reálném čase. Levý obraz je trochu víc rozmazán, protože kamera není přesně v optické ose dalekohledu, ale pro měření to moc nevadí.



A proč že se to všechno dělá? Pokud půjde vše podle plánu, a příslušné orgány schválí žádost o grant z finančních prostředků EU, vyroste za několik let v Novohradských horách na jihu Čech nový dvoumetrový dalekohled, určený výhradně k fotometrii planetek. Místo stavby nebylo ještě definitivně určeno, a protože seeing je jeden z klíčových faktorů, ovlivňujících kvalitu pozorovacího stanoviště, je třeba vytipovaná místa dobře proměřit a srovnat s Ondřejovem.

Několik fotek ze ZOO

Úsvit

Nedávno odstartovala sonda Dawn k planetkám (pardon, k jedné planetce a jedné trpasličí planetě) Vesta a Ceres. Těm, kteří o této misi nic neví, ale i těm, kteří o ní už něcí ví, doporučuju tohle velmi zdařilé video: