Roháče: dojmy, problémy, zážitky :)

První den máme příšerně pomalé tempo. Všechny trasy zvládáme v časech delších než jaké jsou uvedeny na rozcestníkách, a to jsem se zpočátku chvástal, že ve Vysokých Tatrách dokážu některé trasy zdolat za časy poloviční. Pravda, ve Vysokých Tatrách jsem ale ještě nechodil se 17kg batohem. Děláme taky dost dlouhé pauzy na svačiny a focení, a utěšujeme sami sebe tím, že jsme se přišli pokochat, ne závodit.

Na hřebenech je nádherně. Když přestane foukat, dokonce tak nádherně, že se potíme jako psi. Terka (jiná Terka :) mě varovala, že v září bylo v Roháčích tolik sněhu, že to některé skupiny turistů musely vzdát. Jedeme proto vybaveni mačkami, cepíny, pořádnými botami, rukavicemi, sněhovými návleky, ... Nakonec všechen sníh stihl očividně roztát, takže jsme vybavení téměř nevyužili. Jen na pár místech jsme si nasazovali mačky s heslem "lepší na nohách, než v batohu". Ale dalo by se to zvládnout i bez nich, jak dokazovali občasné rodinky s dětmi, lepící se nám na paty :).

Inverze vytvářela uchvatné výhledy do kraje, zejména na mraky a mlhu valící se přes Nízke Tatry. Bohužel našimi foťáky to nešlo většinou dobře vyfotit.

První koliba v Račkově dolině je jen dřevěná bouda s palandou pro šest lidí, se třemi poláky co tam taky nocují, jsme se vešli akorát. Druhá (v Jamnické dolině) je krásná horská chata. Dvě pryčny pro 3 lidi, a zvýšené patro pro 6, kamínka. Spí nás tam nakonec 6, samí češi.

Druhý den jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom zvládli i Ostrý Roháč (a třetí den vyrazili na Baníkov - nejobtížnější úsek Roháčů), ale nakonec jsme byli vděčni za své pomalé tempo, díky němuž jsme do Jamnického sedla pod Ostrým Roháčem dorazili v 16h SELČ, a Ostrý Roháč pro ten den vzdali (domluvili jsme se, že zbytek pobytu v horách budeme používat ještě letní čas, protože jsme na něj byli navyklí - především šlo o orientaci v tom, kdy zapadá Slunce apod.). Nahoru bychom totiž dorazili těsně před setměním. Následující den, kdy jsme zjistili, jaké srázy nás nahoře čekají, jsme děkovali prozřetelnosti, že jsme to předchozí večer opravdu nestihli!

Třetí den ráno jsem se zhostil úkolu zapálit Zdeňkův a Katčin benzinový vařič. Dost náročná operace pro člověka věci neznalého, který je zvyklý na to, že u "plyňáku" jen otočí ventil a škrtne sirkou. Naštěstí jsem byl již poučen z předchozího dne. Udělal jsem vše jak se patří, dokonce jsem byl sám se sebou spokojen, jak se palivo krásně zplyňuje a hoří jasným modrým plamenem. Vzápětí to definitivně chcíplo. Zavolal jsem k tomu Zdeňka. Ukázalo se, že tryska je úplně zanesená sazemi, a její čištění zabralo víc jak půl hodiny (po každém pokusu o zapálení je třeba nechat potrubí vařiče vychladnout, než je možné provést pokus další).

Ostrý Roháč. Nejadrenalinovější zážitek z celého výletu, a jesti si dobře vzpomínám, tak asi ze všech mých cest po horách, včetně Vysokých Tater (Baníkov je prý ještě "horší"). Před nějakými deseti lety, kdy jsem ještě nedokázal svůj strach z výšek ovládat, bych se nahoře s prominutím opravdu posral :). Když jsme den předtím debatovali o Ostrém Roháči s jedním českým párem, který s námi pobýval v kolibě, nedokázal jsem si představit, co se míní pod pojmem "asi 10 m dlouhá, úzká střecha, kterou je třeba přetraverzovat." Tak už to vím, a ta euforie na konci na mě udělala takový dojem, že bych do toho šel zas :-).