Malá Morávka/Praděd, aneb můj první letošní sníh

Měla to být větší akce. Bohužel jsem byl jediný, kdo se na ni přihlásil, a vzhledem k tomu, že ani hlavní organizátorce Tamaře ani mně nevadilo když to bude nakonec jen ve dvou, proběhlo to nakonec jen ve dvou.

V pátek jsem si vzal den volno a ráno odjel z Ondřejova. Celá cesta přes Olomouc, kde se ke mně Tamara přidala, až na Malou Morávku v Jeseníkách mi zabrala 7,5 hodiny brutto. Do chaty vychladlé na okolní teplotu jsme přišli okolo půl páté večer, a první věc, kterou bylo třeba zajistit, byl oheň v kamnech. Okamžitě se mi vybavily všechny pokusy o rozdělání ohně v kamnech pod zcela studeným komínem, jaké jsem doposud zažil. Ani jeden z nich bych nepopsal jako právě snadnou a rychlou záležitost. Nicméně pustil jsem se do štípání třísek a polínek. Něco se pak neobvykle zázračným způsobem vyvedlo (zřejmě k tomu přispělo dokonale suché dřevo a zkušenost nabytá loňskou zimu v Tatrách, že technika zapalování ohně v kamnech se značně liší od rozdělávání ohně na ohništi), stačila jediná sirka, a za chviličku už oheň vesele plápolal.


Kamna zapálená jedinou sirkou. Tímhle úspěchem se budu chlubit ještě dlouho :-).



Aby nebylo vše tak růžové, světnice se brzy začala plnit štiplavým kouřem. Hromadil se u stropu a pod lampou vytvářel divadlo zvolna se převalujících různě hustých vrstev. Jediné místo, kde se dalo existovat, i při otevřených oknech a dveřích, byla podlaha. V sedě na židli už to bylo nepříjemné, a ve stoje bylo obtížné udržet oči delší dobu suché, natož dýchat.


Obrázek jak z dobrého 3D renderu - vrstvy kouře pod lampou.




Kouř pod lampou - detail.




Světnice ve světle blesku z boku.



Přičítali jsme kouř studenému komínu, ale nakonec se ukázalo, že na vině jsou netěsnící kamna. V devět večer jsme se totiž přesunuli do jiné místnosti, rozdělali oheň (nultou sirkou :-) v tamnějších kamnech a do půlnoci ji krásně vytopili i bez kouře.

Druhý den podnikáme výstup na Praděd. Téměř celou cestu jdeme v mlze, za občasného mrholení, ale i tak výlet stojí za to. Kvůli pěšině zaváté sněhem cestou nahoru trochu bloudíme, na zpáteční cestě zase díky "zkratce" brodíme přes potok. Já až k Ovčárně svorně tvrdím, že jsem v těchto končinách ještě nebyl, ale když Tamara zmínila Petrovy kameny, dochází mi, že jsem byl na Pradědu před šesti lety lyžovat.


Bloudíme sněhem




"Vrcholové" foto




Lebedění ve sněhu




Podzimní idylka




Vezmeme to zkratkou... Ale zkrátili jsme si vlastně jen dlouhou chvíli.



Dřevěná chalupa mi svými trámy, podlahami, a úzkými schodištěmi připomíná loď. A tak se večerní hovor (kromě hlavolamů :) točí kolem starých mořeplavců a jejich miniaturních kocábek, na nichž dokázali překonat oceán.

Následující den vstáváme v 7h, abych se stihl rozumně vrátit do Ondřejova. Udivuje mě, jaké už je za okny světlo. Prý je to tady taková místní specialita, že Slunce vychází a zapadá v jinou dobu, než ve zbytku republiky :-). Až v Olomouci, po hodině a půl cesty autobusem, ovšem zjišťujeme, že se měnil čas (a můj mobil, který mě ráno budil, se přestavil automaticky).