pondělí, srpna 13, 2007

Noční expedice Úpice - Sněžka

Každý rok pořádáme během volné neděle uprostřed Astronomické expedice v Úpici výlet do okolí. Loni jsme v několika lidech podnikli výstup na Sněžku, kde jsme brzy ráno zastihli východ Slunce, a poté se vrátili zpět. Letos to mělo proběhnout zhruba stejně, ale dopadlo to docela jinak.

Dá se říci, že za zrodem této megalomanské akce stáli tři lidé: "Klára", která to vymyslela, já, který jsem na to kývl a ujal se organizace, a Bezďa, který navrhl konkrétní trasu. Dále je třeba jmenovat Marušku, která vedla vzhůru SC team, a Martina, který shromáždil a v pořádku dovedl dolů roztroušenou skupinu "vzbouřenců".

Když jsem pár dnů před víkendem vyhlásil, že pořádáme noční výstup na Sněžku, přihlásilo se asi 30 lidí. Řada z nich ale měla zájem spíše o "klasickou" variantu - cestu autobusem do Pece pod Sněžkou, večerní výstup a nocleh pod vrcholem, ranní výstup posledního strmáku, a poté návrat. Vytvořili jsme proto dva týmy - Hardcore (HC) a Softcore (SC), oba po zhruba 15 lidech. SC tým šel po trase právě zmíněné, a jeho vedení se ujala po troše přemlouvání Maruška, která s námi šla stejnou cestu loni. HC tým šel na Sněžku pěšky bez noclehu z Trutnova, velkým obloukem po hřebeni Krkonoš na hranicích s Polskem (viz mapa). Protože tento tým jsem vedl já, bude tato zpráva obsahovat především osudy HC týmu.






Proviant pro oba týmy



Původní plán pro HC tým byla pěší cesta už z Úpice. Ten jsme nakonec kvůli zkrácení celkové vzdálenosti a vyhlídky na to, jak šlapeme 10km po asfaltu, zredukovali na cestu z Trutnova. Nakonec se však původní návrh přeci jen realizoval - vznikla tzv. skupina diverzantů - já, "Klára", Katka a Honza. Z odpolední části semináře dole v Úpici, který je pro účastníky expedice povinný, jsme se tajně vytratili již v 16h. Zbytek HC týmu a SC tým jeli v 17:30 do Trutnova, SC tým pak ještě pokračoval autobusem do Pece.


HC tým před startem z Trutnova



My z diverzantské skupiny jsme vyrazili po zelené značce do Trutnova. V místě, kde se značka napojovala na silnici, položila Katka řečnickou otázku, zda si myslíme, že se s námi budou ostatní míjet. V ten moment okolo projel autobus plný mávajících expedičníků. V 18:30 jsme se po 10 km setkali na autobusovém nádraží v Trutnově se zbytkem HC týmu, SC tým už mezitím odjel. HC tým jde z Trutnova pod mým velením po modré značce do Kutné, pak pokračujeme po červené a zelené na Pomezní boudy, a po červené na vrchol Sněžky. Mladší část výpravy hned na začátku nasadila velmi svižné tempo, tak jsem je brzy musel krotit, aby buď zpomalili, nebo častěji čekali na ty pomalejší. Já jsem se celou cestu snažil jít úplně poslední, aby se mi nikdo netrousil. Asi půl hodiny před půlnocí, když jsme šli už delší dobu po cestě na hřebeni hor vedoucí po Česko-Polské hranici, jsme narazili na pěkně uzavřený dřevěný přístřešek, kde si asi půl hodiny dáváme půlnočku. Je tam příjemně teplo, ani se nám pak nechce se zvedat.


První svačina








Půlnoční svačina



V průběhu cesty po hřebeni se střídá mlha s nádherným jasnem, i když ta mlha převažuje. Představoval sem si to tak (trasu vymyslel Bezďa a já ji ještě nikdy nešel), že půjdeme po kamenité cestě po hřebeni. On to sice je hřeben, ale ta cesta je travnatá a místy vede i lesem. Vše bylo strašně podmáčené, takže brzy máme téměř všichni úplně promočené boty. Kromě šílence Jakuba, který celou cestu absolvoval v sandálích.

Na celnici na Pomezních boudách jsme zřejmě vyrušili ze spánku pohraničnici, která vylezla a začala mít silné řeči - jestli si uvědomujeme kde jsme a příště se jí máme ohlásit. Trasa z Trutnova na Sněžku měřila asi 32 km. Zpočátku jsme měli svižné tempo a zdálo se, že na vrchol dorazíme dvě hodiny před východem Slunce, a tedy i okamžikem, kdy jsme se tam měli setkat s SC týmem. Později se tento náskok zredukoval na jednu hodinu, a nakonec jsme na vrchol dorazili v 5:30 ráno (ti rychlejší, které jsem v otevřeném horském terénu nakonec nechal "běžet" napřed, aby na nás vzadu nemuseli čekat ve studeném větru, už o čtvrt hodiny dříve), tedy jen asi čtvrt hodiny před východem. Lépe to snad vyjít nemohlo - většina SC týmu už také byla na vrcholu a čekáme jen na poslední opozdilce.


Vrcholové společné foto HC a SC týmu



Východ Slunce se ovšem nekoná - na vrcholu je hustá mlha a mrholí, sem tam prolétne vzduchem i sněhová vločka. Kdo mohl, rychle se převlékl do suchého, udělali jsme společnou fotku, a pelášíme dolů, najíst se někde v závětří. Bohužel díky té zimě a vyčerpání se organizace mé skupiny, kterou jsem tak pracně udržoval cestou vzhůru, úplně rozpadla. Až v půli kopce dolů po červené značce "po řetězech" začínáme postupně zjišťovat, že část HC týmu vyrazila dolů jinou cestou - po žluté, "po schodech". Byla to vlastně moje chyba - dodatečně jsem si vzpoměl, že na několik dotazů "můžeme už jít dolů", které zazněly z mlhy nahoře, jsem odpovídal "ano". A tak se stalo, že po úplně jiné cestě, než kudy šla většina výpravy, se trousily dolů izolované skupinky nebo jednotlivci, kteří něvěděli ani o sobě navzájem, ani o zbytku obou týmů. Telefonicky jsem se tedy pustil do znovuzískání kontroly nad situací, a pověřil Martina, o němž jsem přepokládal, že bude jedním z těch, kteří uháněli dolů nejrychleji, aby všchny členy této "vzbouřenecké" skupiny postupně sjednotil a dovedl dolů do Pece pod Sněžkou. Tam se pak měli setkat s další skupinou, která se od nás všech ostatních oddělila na dalším rozcestí a zamířila do Pece po modré značčce Obřím dolem. Vedl je Bezďa, a sestávala převážně z členů HC týmu, kteří už měli pocit, že toho ušli až až. Skupinky se nakonec v Peci nesetkaly, protože Bezďovi trval návrat trochu déle, ale obě odjely v pořádku autobusem do Trutnova a do Úpice, s hodinovým odstupem.



Pauza na Luční boudě



S odstupem další hodiny odjela z Pece další skupina. V ní jsme byli tři poslední z HC týmu (já, Happy a Dan) a dalších šest lidí z SC. Naše trasa vedla společně s SC týmem přes Luční boudu na Výrovku, kde jsme se oddělili a po zelené značce zamířili dolů.


Mlhou dolů



Poslední skupina - většina SC týmu pod vedením Marušky, to pak vzala ještě delší oklikou přes Liščí horu.

Nutno podotknout, že jsem měl z celé akce, zejména její hardcore části, obavy. Bylo mezi námi dost lidí, kteří ještě nikdy 40 až 50 kilometrů na jeden zátah nešli, natož v horách. Mnoho lidí má mylnou představu, že ujít velkou vzdálenost je otázka svalové kondice ("já často sportuju, tak to pro mě nebude problém"). Ale on je to spíše problém dobré obuvi, dobrých kloubů, a v neposlední řadě výdrže psychické. Přesto nelze než konstatovat, že to hardcore tým zvládl výtečně. Tam, kde selhaly klouby, nastoupilo zatínání zubů :-).

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Nevšiml sis cestou nad Albeřicemi, v roce 1965 jsme si tam pod jedním právě zasazovaným smrčkem (školní brigáda: buduj vlast - posílíš mír!) se spolužačkou ukryly poklad, jestli tam třeba neni? Ale podle teorie se měl objevit o půlnoci za bouře, tak asi ne, co?
Koneckonců, co jsou poklady proti dobrýmu vejšlapu :-)

Anonymní řekl(a)...

... A tam kde selhaly boty, došlo ke ždímání ponožek :)