Expedice Boubín - Bóbik

V sobotu 21.7. odjíždíme v 6:21 z Prahy Hlavního nádraží vlakem do Kubovy Hutě, nejvýše položené železniční stanice v českých zemích (995 m n.m.). Účastníci: já, Katka, Zuzka, Bezďa, Martin. Ve Strakonicích přestupujeme na pomalý motoráček. Cesta trvá nekonečných pět hodin (celkem z Prahy), naštěstí je ve Vimperku 20 minut pauza, nejspíš na zotavení cestujících na čerstvém vzduchu a nezbytné kafe (protože v protisměru na žádný vlak nečekáme).

Z Kubovy Hutě odcházíme po 11h dopoledne. Po modré značce pokračujeme až na vrch Boubín, les okolo nás se postupně mění v prales, ale všude jsou znát známky těžby po nedávné kalamitě.







Cestou na Boubín




Rozhledna na Boubíně (1362 m n.m.)








Oblíbená ceremonie - pózování s vlajkou




Malý a Velký Bóbik (cíl naší zítřejší cesty) při pohledu z Boubína




Panorama z Boubína. Za dobré viditelnosti jsou prý z rozhledny vidět i Alpy, ale to štěstí jsme my neměli.







Pod rozhlednou "obědváme". Uprostřed siesty nás vyrušuje tlupa asi třiceti dětí ve školním věku, kteří v čele se svým šíleným tělocvikářem vyběhly (a to není metafora) na Boubín z druhé strany. My pak pokračujeme zvolna jejich směrem. Po modré značce na naučnou stezku v centru pralesa.


Trasa dvoudenního výletu. Za oba dny jsme ušli celkem asi 30 km.




Návrat do druhohor (ze země čouhá hřbetní štít Stegosaura)












Plavuně




Protože i Boubínský prales byl poznamenán jarním orkánem Kyrill, značka se nám najednou úplně ztratila a zabloudili jsme. Užili jsme si tak několik set metrů skutečného pralesa, což byla nejzajímavější část výletu (a já jsem ztratil sklo ze svých tmavých brýlí).








Sajriho jezírko - nejhorší okamžik cesty. Běžel jsem napřed před ostaními a předstíral, že tam jdu hupsnout šipku. Na mokrých kamenech na břehu jsem to ale neubrzdil a zahučel nad kotníky do vody. Zbytek víkendu jsem pak střídavě chodil v sandálech, a střídavě vlastním teplem sušil promočené kotníkové boty.
Jezírko nemá povrchový odtok. (My jsme si toho všimli až tak po čtvrt hodině.)








Pupeční šňůra



Z pralesa pokračujeme po zelené značce až na Tábořiště pod Boubínem, kam jsme dorazili okolo 19h. Až na mokro v mých botech, které mi působí trochu utrpení (jsem to ale osel!), a které se úspěšně snažím maskovat, ubíhá cesta příjemně za Zuzčina zpěvu, hazardování s principem kauzality v našem výletu do druhohor, a mém vyprávění historek o tom, co kouřili polárníci v heroických dobách objevování Antarktidy a Arktidy, když jim došel tabák, jak nebezpečná jsou játra ledního medvěda, jakými gentlemanskými nadávkami se častovali Scott se Shackletonem, a tak podobně.

Tábořiště pod Boubínem je ve skutečnosti kemp. Nic ale neplatíme - majitel je nepřítomen, a jeho "zástupce", starší příjemný pán, který má očividně slabost pro vandráky a který za něj vybírá parkovné, nám řekl, že pokud zítra odejdeme dřív, než se majitel vrátí, nemusíme platit nic.

Vztyčili jsme stany, uvařili předkrm na turistických vařičích, poseděli, povečeřeli a popili v místním občerstvení, a okolo půl desáté zalehli.


Naše "městečko". Před týdnem jsem si koupil ultralehký stan (v popředí), který využívá jako konstrukce turistické teleskopické hole, a tohle byla jeho premiéra. Osvědčil se, jen budu muset ještě experimentovat, než ho dokážu správně vypnout.



V neděli jsme se probudili do chladného a deštivého rána, a o půl osmé se vydali na další cestu. Martin nás opustil už před 7h, jel ze Zátoně zpátky do Prahy a do práce.
Po modré a červené značce míříme na vrch Velký Bobík.


Cestou na Bóbika








Zápis ve vrcholové knize



Z Bóbika dále po červené značce, zpestřené jen neustálým sběrem borůvek a malin, a dlouhou výměnou názorů mezi Zuzkou a bázlivou skupinkou krav za elektrickým ohradníkem, šlapeme do Volar. Odtud opět pětihodinová cesta vlakem do Prahy.


Sajri zachraňuje Katku před padajícím stromem :-)





Bezďa láká krávy na trs trávy, a Zuzka je dabuje.





Rozptýlení na zpáteční cestě - náš motoráček vráží po krátkém brždění do stromu ležícího na trati a přeráží ho na několik kusů (foceno z vlaku).


Nakonec ještě odkaz na Martinův blog.