Jednou mě doprovázel při túře velký tažný pes Námořník. Měl pověst provokatéra, uměl se rvát a přepral každého psa z našeho spřežení. Námořník se na mě přilepil, ačkoliv jsem si to nepřál. A protože se zřejmě bál, že ho vezmu na řemínek, a vůbec netoužil po návratu domů (tam byli psi uvázáni na řetěze), pobíhal tundrou v uctivé vzdálenosti ode mne.
Námořník měl radost z volnosti a dováděl jako štěně. V zápalu nadšení a zdaleka ne nezištně rozhrabával nory lumíků, co chvíli proháněl jespáky či chaluhy, a ti předstírali zranění, motali se mu těsně před čenichem, a tak ho šikovně odváděli od svých hnízd. Na chvíli jsem ho ztratil z dohledu a znovu jsem si ho všiml, když pelášil k páru labutí plujících na malém jezírku.
Další vývoj událostí mě ohromil. Jedna labuť, místo aby zůstala v bezpečí na vodě nebo odletěla, se pěšky pustila psovi naproti a hned prvním rozmachem napůl složeného křídla ho srazila k zemi. Podrobnosti trestné akce se mi bohužel nepodařilo rozeznat, protože se odehrávala dost daleko. Ale od začátku bylo jasné, že to s Námořníkem dopadne špatně. Pes se každou chvíli objevoval a zas mizel, ale velkého bílého ptáka s napůl rozepjatými a napůl složenými křídly - díky tomu vypadal mnohem větší než ve skutečnosti - bylo vidět pořád a jeho pohyby připomínaly pohyby boxera.
Bojovný duch Námořníkovi dlouho nevydržel. Zaslechl jsem ho kňučet, pak se objevil i pes opouštějící bitevní pole s ostudou, a nato se ozvalo vítězoslavné zatroubení labutě.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat